Expedice Dunajská delta

Je tomu již několik let, co jsme s kamarády uspořádali pro mě dodnes nepřekonanou rybářskou výpravu na deltu Dunaje. Celá výprava byla postavená na chabých základech, jelikož celá myšlenka této výpravy byla založena na četbě cestopisů od cestovatele Štorby. Tím fanouškem a zarytým obdivovatelem již zmíněného bájného a protřelého cestovatele Štorby byl Tomáš. Tento nenápadný mladík byl přívržencem jakékoliv akce, kde se balancovalo na pokraji života a smrti, což během výpravy několikrát potvrdil. Každopádně to byl on, kdo přišel s nápadem jet na deltu Dunaje na ryby, vypracoval podrobný plán každého našeho kroku a celkově zařídil ostatní drobnosti ohledně cesty (koupil hromadnou jízdenku na vlak) Dalším členem naší výpravy byl Dan. Nerybař, intelektuál, který vždy dokázal posunout hranice lidského neštěstí o kousek dál. Je to neskutečný člověk, kterému se vždy přihodí něco, co nelze předpokládat. Další člen naší výpravy byl Jiří. Kaprař srdcem i duší, jediný zodpovědný člověk naší expedice.

Nuže skupina nadšených cestovatelů a rybářů byla tedy seskupena a zbývalo už jen vyrazit. Ještě před samotným odjezdem jsme se s Jiřím shodli, že se na této řece zaměříme na lov kaprů. Velmi prozřetelně jsme si naváleli několik kilo kuliček a takřka s výsměchem ignorovali rady zkušenějších kaprařů, že námi zhotovené boilie nám nemůžu dlouho v takových podmínkách vydržet.

Vše bylo tedy připraveno. S bagáží, která vážila patrně tunu ( dvě nafukovací pálavy, dva lodní pytle na osobní věci, jeden plastový sud na zbylé osobní věci, čtyři rybářské batohy, futrál s mnoha pruty, taška s mnoha navijáky, dva mnohokilogramové tripody, taška boilie a čtyři cestovní pasy) Dan s sebou táhnul ještě jako bonus plnou tašku se zavařenýma sklenicemi, ve kterých mu maminka zavařila kuře.

Cesta vlakem trvala do Bukureště dva dny a my jsme již začínali v kupé, kde bylo něco kolem čtyřiceti stupňů, hezky zavánět. Tímto naším tahem jsme odradili nejednoho cestujícího, který při otevření dveří do našeho kupé nasál vzduch a začal plakat jak malá holka. Po dvou úporných dnech ve vlaku jsme dorazili do Bukureště. Odlepili jsme se tedy od kožených sedaček, pobrali náš náklad a vyrazili ven. Vlak, který nás měl z Bukureště odvézt do Tulcie jel až za dvanáct hodin, takže nám nezbylo nic jiného, než se usadit na půl dne na hlavním nádraží Bukurešti. Nádraží nevypadalo příliš bezpečně a útulně. Kolem pobíhaly smečky psů, smečky bezdomovců a jiné pochybné existence, kterým jsme viděli na očích, že prahnou po tom, aby nás mohli jakýmkoliv způsobem okrást, či fyzicky poškodit. Během čekání nás navštívila i policie, která nám chtěla rozměnit dolary za jejich měnu s velmi „výhodným“ kurzem. Byli docela vlezlý a dokud jsme jim něco nerozměnili, tak nám nedali pokoj. Dvanáct hodin čekání jsme přežili a nasedáme do vlaku směrem Tulcie. Nutno podotknout, že vlak, do kterého jsme právě nasedli byl natolik luxusní a přepychový, že na nádraží plného chudoby moc nezapadal. Každopádně luxusnější vlak jsem v životě neviděl a omámen otázkou, kde na to vzali, jsem spolu s ostatními jel konečně k Dunaji.

Do Tulcei jsme dorazili kolem oběda. Rozměnili jsme dolary za jejich ultra silnou měnu (poprvé a patrně i naposled v životě jsem byl milionář), nafoukli jsme pálavy a mohli se nalodit.

Následujících čtrnáct dní probíhalo každý den to samé. Tedy ráno vstát, zabalit tábor, nalodit se, pádlovat jak o život, k večeru najít nějaké místo na spaní, postavit tábor, pár hodin chytat ryby a následně jít spát. V tomto stereotypním počínání se stalo několik zajímavých až kuriozních příhod.

Hned první večer jsme se utábořili na jakémsi vedlejším kanále a spokojeně rybařili. Okolí bylo velice pusté, až dalo by se říci, že jsme patrně první lidé, kteří tu na břehu kdy stáli. V tomto místě to bylo po rybářské stránce pouze jakési oťukávání, neboť jsme si každej nahodili po jednom prutu a věnovali se spíš stavění tábora. Dan si mezitím lodí odjel na protější břeh, kde se pokoušel vláčet. První večer se chytlo pouze několik karasů a něco bílé ryby. Aspoň, že Dan byl na protější straně napadnut divokým psem, takže jsme před spaním pobavili jeho sledováním, jak na protějším břehu zběsile prchá, před lítým psem a následným životním skokem do lodi odjíždí do bezpečí.

Po celou dobu našeho cestování jsem neměl ponětí, kde se nacházíme a ani kam směřujeme. Jediný, kdo prohlašoval, že ví přesně kde jsme, byl Tomáš, který nejenom že naší aktuální polohu vždy ukazoval na jakési prehistorické mapě, ale také nám k dané oblasti poskytl přednášku, na kterou čerpal materiály ze Štorbových cestopisů. Tudíž nám vysvětloval, kdy na tomto místě Štorba byl, kolikrát tu byl a kdy tu bude znova. Měl jsem takové tušení, že celou cestu Tomáš s nadějí Štorbu vyhlížel, jestli ho zde náhodou někde nepotkáme.

Co se týče rybolovu, tak byly pouze dva momenty, které stojí za to zmiňovat, jelikož po rybářské stránce mě výprava velmi zklamala. První moment byl zhruba v první třetině našeho pobytu. Jako vždy jsme přijeli na místo, které se nám zdálo obyvatelné, vysekali jsme místa na stany a začali rybařit. V tomto místě jsme nachytali mnoho sumců a candátů, avšak velikostně spíše malých. Nicméně Tomáš objevil nedaleko našeho tábořiště marihuanové pole, což nám s nadšením držíc v ruce dvě ohromné kytky této drogy, okamžitě přiběhl oznámit. Jeho radost byla velmi intenzivní a dokonce tleskal rukama, jako malé děcko. Jakmile nám ohlásil svůj nález, opět vběhl zpátky do pole. Chvíli jsme mu nevěnovali pozornost a soustředili se na rybolov. Za krátko se však Tomáš vynořil celý zelený s rukama nad hlavou a za ním dva místní Rumunští občané s kalašnikovi. Přemýšlel jsem, zda se mám pokusit uniknout skokem do vody, nebo raději zvolit bezpečnější variantu zůstat na břehu a doufat, že mě zasáhnou do míst, kde nemám orgány. Nakonec to vše dobře dopadlo, jelikož za pomocí rusko-anglické komunikace jsme po několika hodinách odhalili, že oni rumunští občané se samopali jsou z nedalekého vězení a hledají zde uprchlého vraha. Skutečnost, že se v okolí pohybuje uprchlý vrah by za normálních okolností nebyla příliš veselá, avšak mi jsme byli rádi, že jsme přežili a spokojeně chytali dál.

Za celou dobu našeho cestování jsme pouze jedinkrát narazili na vesnici, kde měli obchod, ve kterém měli teda pouze jakési punčochy, jeden salám, pár paštik a několik kanystrů vody. Na tento obchod jsme narazili až ke konci naší výpravy, proto nám velmi záhy došli zásoby jídla a pití a museli jsme tedy sáhnout k přírodním zdrojům. Vzhledem k tomu, že po rybářské stránce to bylo špatné, jedli jsme po většinou samotné těstoviny. Horší bylo že nám došla voda. Místní občané pili velmi zodpovědně vodu přímo z Dunaje. Vzhledem k tomu, že my jsme se štítili v Dunaji i koupat, nepřipadalo pití rovnou z řeky v úvahu. Rozhodli jsme si vodu tedy převařit. Danovi při převaření vody, skočila do kastrolu žába, tudíž vodu převařil spolu s žábou. Nutno říct, že potom měla ta vodu velmi specifickou chuť. Jinak převařená voda byla více než nechutná a měla uzenou pachuť. Navíc v ní stále plavali jakýsi malí tvorové. Byli sice mrtví, ale stejnak jsem neměl dobrý pocit při pití vody. Převařovaná voda z Dunaje měla mezi jinými kladnými pozitivy hlavní účinek a tím byla neuvěřitelná, neustálá a velice tekutá střevní nekontrolovatelnost.

Jednoho dne jsme se dostali na rameno, které bylo z jednoho břehu Rumunsko a z druhého Ukrajina. Měli jsme několik návštěv ozbrojených hlídek, které nám pokaždé říkali, že když se přiblížíme k Ukrajinskému břehu, že nás Ukrajinci zastřelí. Bylo zvláštní, že nám říkali Ukrajinci o Rumunech to samé. Každopádně jsme se již celkem otrkali, co se týče konfrontace s ozbrojenými domorodci, tudíž jsme se přestali bát smrti. To bylo možná špatně.

Tomáš nás pořád přesvědčoval, že je zapotřebí projet jedním kratším kanálem. Jelikož on měl mapu, plán a zkušenosti získané četbou Štorbových článků, poslušně jsme následovali jeho pokyny. Projížděli jsme jakousi stanicí, kde nás varovali, že tím kanálem jet nemůžeme, že to je zakázaný. Pokud to porušíme,j tak nás prej zastřelej. Aby svou výhružku mohl příslušník tamní milice názorně demonstrovat ukázal na jakýsi stožár, kde byl odstřelovač s dalekohledem a puškou. Ujistili jsme ho tedy, že se tomu ramenu vyhneme a pokračovali jsme dál po jiném rameni. Pozoroval jsem, jak nás sniper sleduje dalekohledem. Už přesně nevím, jak se to přihodilo, ale sniper z kukaně zmizel a my posilněni skutečností, že již nejsme pod drobnohledem, jsme zamířili na zakázaný kanál. Tenkrát jsem pádloval jak o život a stále jsem se ohlížel zda nás nebude nějaká hlídka pronásledovat. Naštěstí o nás nejevili zájem, tak jsme celkem v poklidu celý kanál projeli. Na konci kanálu nám Tomáš oznámil, že se tímto kanálem Štorba bál projet, jelikož po něm stříleli. Dalo by se říci, že jsem mu měl za zlé, že hazardoval s mým životem, nicméně záhy na něj došlo. Zrovna vyprávěl, jak Štorba psal, že v tomto úseků je Dunaj nejhlubší. Prý až 50 m, což se snažil prezentovat skokem po hlavě z lodi do vody. Bylo velmi humorné sledovat jak se při noření do vody najednou zastavil s tím, že mu celá půlka těla čouhala z vody. Vynořil se s obličejem celým od bahna a vysloužil si mnoho vtipných poznámek a nepočítaně úšklebků z naší strany. Od té chvíle jsem přestal na Štorbu věřit.

Jak jsem již psal, tak po rybářské stránce byl tento výlet debakl. Mé kaprařské ambice byly podupány celkem záhy a to skutečností, že námi uválené boilie zplesnivělo. Již jsme se nesmáli radám zkušenějším, ať si raději koupíme nějakou hotovku. Jiří jako kaprař srdcem i duší nehodlal opustit od svého primárního plánu a chytal na plesnivé koule. Neměl ani záběr. Já jsem se přezbrojil na dravce a sem tam se něco chytlo. Dokonce jsme jeden den jedli i čerstvě ulovené candáty, což bylo jako pohlazení na naše velmi rychle průchozí žaludky.

Poslední večer byl náš tábor obsazen stádem divokých prasat. Přiznám se, že jsem se bál velice obzvlášť, když z vedlejšího stanu Tomáš vykřikoval, že bere kudlu a vyběhne nějakého ubodat. Naštěstí ho Dan uklidnil, takže k žádnému incidentu nedošlo. Až k ranním hodinám jsem seděl s Jiřím ve stanu, opírajíc se o sebe zády a každý hlídající jeden vchod. On byl vyzbrojen nožem já repelentem a zapalovačem.

Poslední noc jsme přežili ve zdraví a vydali jsme se na cestu zpět. Z Tulcie do Bukureště jsme tentokrát nejeli stejným luxusním vlakem, nýbrž jakousi herkou bez dveří. Cesta trvala dvakrát déle než jsme čekali, proto nám vlák z Bukureště do Prahy ujel a my jsme museli trávit dalších dvanáct hodin na hlavním nádraží Bukurešť. Opět se kolem nás pohybovali pochybní lidé. Jeden byl dokonce tak drzí, že si mezi nás sednul a začal nám šahat do kapes. Nechtěli jsme vyvolat rvačku, tak jsme mu dali celou vodku, kterou do sebe v cuku letu vyklopil a začal s dotěrností na novo. Někdo naštěstí zavolal místního policistu s postavou Denny de Vitta, který přiběhl, ve výskoku dal výtržníkovi facku a kamsi ho odvedl. Zhruba čtyři hodiny před odjezdem odešel Dan na záchod a to z důvodu velmi intenzivní průjmové stolice, kde se zdržel až do doby, kdy přijel náš vlak. Takřka ten vlak nestihl a my ho na poslední chvíli zahlídneme, jak držíc si kalhoty upaluje do vlaku. Celou cestu zpět Dan nemohl nic sníst, jelikož by to ihned šlo ven, proto tedy s těžkým srdcem rozdal své zavařené kuře, které si schovával na nejhorší. Tentokrát byl náš odér natolik silný, že jsme byli sami v celém vagonu. Po dvou dnech hladoví a velice nevábně vyhlížející i vonící jsme dorazili na Pardubice hlavní nádraží s myšlenkou, že už nic podobného nikdy neabsolvujeme. O dva měsíce později jsme začali plánovat další podobnou výpravu

Komentář ke článku (16)