Expedice Dunajská delta

Je tomu již několik let, co jsme s kamarády uspořádali pro mě dodnes nepřekonanou rybářskou výpravu na deltu Dunaje. Celá výprava byla postavená na chabých základech, jelikož celá myšlenka této výpravy byla založena na četbě cestopisů od cestovatele Štorby. Tím fanouškem a zarytým obdivovatelem již zmíněného bájného a protřelého cestovatele Štorby byl Tomáš. Tento nenápadný mladík byl přívržencem jakékoliv akce, kde se balancovalo na pokraji života a smrti, což během výpravy několikrát potvrdil. Každopádně to byl on, kdo přišel s nápadem jet na deltu Dunaje na ryby, vypracoval podrobný plán každého našeho kroku a celkově zařídil ostatní drobnosti ohledně cesty (koupil hromadnou jízdenku na vlak) Dalším členem naší výpravy byl Dan. Nerybař, intelektuál, který vždy dokázal posunout hranice lidského neštěstí o kousek dál. Je to neskutečný člověk, kterému se vždy přihodí něco, co nelze předpokládat. Další člen naší výpravy byl Jiří. Kaprař srdcem i duší, jediný zodpovědný člověk naší expedice.

Nuže skupina nadšených cestovatelů a rybářů byla tedy seskupena a zbývalo už jen vyrazit. Ještě před samotným odjezdem jsme se s Jiřím shodli, že se na této řece zaměříme na lov kaprů. Velmi prozřetelně jsme si naváleli několik kilo kuliček a takřka s výsměchem ignorovali rady zkušenějších kaprařů, že námi zhotovené boilie nám nemůžu dlouho v takových podmínkách vydržet.

Vše bylo tedy připraveno. S bagáží, která vážila patrně tunu ( dvě nafukovací pálavy, dva lodní pytle na osobní věci, jeden plastový sud na zbylé osobní věci, čtyři rybářské batohy, futrál s mnoha pruty, taška s mnoha navijáky, dva mnohokilogramové tripody, taška boilie a čtyři cestovní pasy) Dan s sebou táhnul ještě jako bonus plnou tašku se zavařenýma sklenicemi, ve kterých mu maminka zavařila kuře.

Cesta vlakem trvala do Bukureště dva dny a my jsme již začínali v kupé, kde bylo něco kolem čtyřiceti stupňů, hezky zavánět. Tímto naším tahem jsme odradili nejednoho cestujícího, který při otevření dveří do našeho kupé nasál vzduch a začal plakat jak malá holka. Po dvou úporných dnech ve vlaku jsme dorazili do Bukureště. Odlepili jsme se tedy od kožených sedaček, pobrali náš náklad a vyrazili ven. Vlak, který nás měl z Bukureště odvézt do Tulcie jel až za dvanáct hodin, takže nám nezbylo nic jiného, než se usadit na půl dne na hlavním nádraží Bukurešti. Nádraží nevypadalo příliš bezpečně a útulně. Kolem pobíhaly smečky psů, smečky bezdomovců a jiné pochybné existence, kterým jsme viděli na očích, že prahnou po tom, aby nás mohli jakýmkoliv způsobem okrást, či fyzicky poškodit. Během čekání nás navštívila i policie, která nám chtěla rozměnit dolary za jejich měnu s velmi „výhodným“ kurzem. Byli docela vlezlý a dokud jsme jim něco nerozměnili, tak nám nedali pokoj. Dvanáct hodin čekání jsme přežili a nasedáme do vlaku směrem Tulcie. Nutno podotknout, že vlak, do kterého jsme právě nasedli byl natolik luxusní a přepychový, že na nádraží plného chudoby moc nezapadal. Každopádně luxusnější vlak jsem v životě neviděl a omámen otázkou, kde na to vzali, jsem spolu s ostatními jel konečně k Dunaji.

Do Tulcei jsme dorazili kolem oběda. Rozměnili jsme dolary za jejich ultra silnou měnu (poprvé a patrně i naposled v životě jsem byl milionář), nafoukli jsme pálavy a mohli se nalodit.

Následujících čtrnáct dní probíhalo každý den to samé. Tedy ráno vstát, zabalit tábor, nalodit se, pádlovat jak o život, k večeru najít nějaké místo na spaní, postavit tábor, pár hodin chytat ryby a následně jít spát. V tomto stereotypním počínání se stalo několik zajímavých až kuriozních příhod.

Hned první večer jsme se utábořili na jakémsi vedlejším kanále a spokojeně rybařili. Okolí bylo velice pusté, až dalo by se říci, že jsme patrně první lidé, kteří tu na břehu kdy stáli. V tomto místě to bylo po rybářské stránce pouze jakési oťukávání, neboť jsme si každej nahodili po jednom prutu a věnovali se spíš stavění tábora. Dan si mezitím lodí odjel na protější břeh, kde se pokoušel vláčet. První večer se chytlo pouze několik karasů a něco bílé ryby. Aspoň, že Dan byl na protější straně napadnut divokým psem, takže jsme před spaním pobavili jeho sledováním, jak na protějším břehu zběsile prchá, před lítým psem a následným životním skokem do lodi odjíždí do bezpečí.

Po celou dobu našeho cestování jsem neměl ponětí, kde se nacházíme a ani kam směřujeme. Jediný, kdo prohlašoval, že ví přesně kde jsme, byl Tomáš, který nejenom že naší aktuální polohu vždy ukazoval na jakési prehistorické mapě, ale také nám k dané oblasti poskytl přednášku, na kterou čerpal materiály ze Štorbových cestopisů. Tudíž nám vysvětloval, kdy na tomto místě Štorba byl, kolikrát tu byl a kdy tu bude znova. Měl jsem takové tušení, že celou cestu Tomáš s nadějí Štorbu vyhlížel, jestli ho zde náhodou někde nepotkáme.

Co se týče rybolovu, tak byly pouze dva momenty, které stojí za to zmiňovat, jelikož po rybářské stránce mě výprava velmi zklamala. První moment byl zhruba v první třetině našeho pobytu. Jako vždy jsme přijeli na místo, které se nám zdálo obyvatelné, vysekali jsme místa na stany a začali rybařit. V tomto místě jsme nachytali mnoho sumců a candátů, avšak velikostně spíše malých. Nicméně Tomáš objevil nedaleko našeho tábořiště marihuanové pole, což nám s nadšením držíc v ruce dvě ohromné kytky této drogy, okamžitě přiběhl oznámit. Jeho radost byla velmi intenzivní a dokonce tleskal rukama, jako malé děcko. Jakmile nám ohlásil svůj nález, opět vběhl zpátky do pole. Chvíli jsme mu nevěnovali pozornost a soustředili se na rybolov. Za krátko se však Tomáš vynořil celý zelený s rukama nad hlavou a za ním dva místní Rumunští občané s kalašnikovi. Přemýšlel jsem, zda se mám pokusit uniknout skokem do vody, nebo raději zvolit bezpečnější variantu zůstat na břehu a doufat, že mě zasáhnou do míst, kde nemám orgány. Nakonec to vše dobře dopadlo, jelikož za pomocí rusko-anglické komunikace jsme po několika hodinách odhalili, že oni rumunští občané se samopali jsou z nedalekého vězení a hledají zde uprchlého vraha. Skutečnost, že se v okolí pohybuje uprchlý vrah by za normálních okolností nebyla příliš veselá, avšak mi jsme byli rádi, že jsme přežili a spokojeně chytali dál.

Za celou dobu našeho cestování jsme pouze jedinkrát narazili na vesnici, kde měli obchod, ve kterém měli teda pouze jakési punčochy, jeden salám, pár paštik a několik kanystrů vody. Na tento obchod jsme narazili až ke konci naší výpravy, proto nám velmi záhy došli zásoby jídla a pití a museli jsme tedy sáhnout k přírodním zdrojům. Vzhledem k tomu, že po rybářské stránce to bylo špatné, jedli jsme po většinou samotné těstoviny. Horší bylo že nám došla voda. Místní občané pili velmi zodpovědně vodu přímo z Dunaje. Vzhledem k tomu, že my jsme se štítili v Dunaji i koupat, nepřipadalo pití rovnou z řeky v úvahu. Rozhodli jsme si vodu tedy převařit. Danovi při převaření vody, skočila do kastrolu žába, tudíž vodu převařil spolu s žábou. Nutno říct, že potom měla ta vodu velmi specifickou chuť. Jinak převařená voda byla více než nechutná a měla uzenou pachuť. Navíc v ní stále plavali jakýsi malí tvorové. Byli sice mrtví, ale stejnak jsem neměl dobrý pocit při pití vody. Převařovaná voda z Dunaje měla mezi jinými kladnými pozitivy hlavní účinek a tím byla neuvěřitelná, neustálá a velice tekutá střevní nekontrolovatelnost.

Jednoho dne jsme se dostali na rameno, které bylo z jednoho břehu Rumunsko a z druhého Ukrajina. Měli jsme několik návštěv ozbrojených hlídek, které nám pokaždé říkali, že když se přiblížíme k Ukrajinskému břehu, že nás Ukrajinci zastřelí. Bylo zvláštní, že nám říkali Ukrajinci o Rumunech to samé. Každopádně jsme se již celkem otrkali, co se týče konfrontace s ozbrojenými domorodci, tudíž jsme se přestali bát smrti. To bylo možná špatně.

Tomáš nás pořád přesvědčoval, že je zapotřebí projet jedním kratším kanálem. Jelikož on měl mapu, plán a zkušenosti získané četbou Štorbových článků, poslušně jsme následovali jeho pokyny. Projížděli jsme jakousi stanicí, kde nás varovali, že tím kanálem jet nemůžeme, že to je zakázaný. Pokud to porušíme,j tak nás prej zastřelej. Aby svou výhružku mohl příslušník tamní milice názorně demonstrovat ukázal na jakýsi stožár, kde byl odstřelovač s dalekohledem a puškou. Ujistili jsme ho tedy, že se tomu ramenu vyhneme a pokračovali jsme dál po jiném rameni. Pozoroval jsem, jak nás sniper sleduje dalekohledem. Už přesně nevím, jak se to přihodilo, ale sniper z kukaně zmizel a my posilněni skutečností, že již nejsme pod drobnohledem, jsme zamířili na zakázaný kanál. Tenkrát jsem pádloval jak o život a stále jsem se ohlížel zda nás nebude nějaká hlídka pronásledovat. Naštěstí o nás nejevili zájem, tak jsme celkem v poklidu celý kanál projeli. Na konci kanálu nám Tomáš oznámil, že se tímto kanálem Štorba bál projet, jelikož po něm stříleli. Dalo by se říci, že jsem mu měl za zlé, že hazardoval s mým životem, nicméně záhy na něj došlo. Zrovna vyprávěl, jak Štorba psal, že v tomto úseků je Dunaj nejhlubší. Prý až 50 m, což se snažil prezentovat skokem po hlavě z lodi do vody. Bylo velmi humorné sledovat jak se při noření do vody najednou zastavil s tím, že mu celá půlka těla čouhala z vody. Vynořil se s obličejem celým od bahna a vysloužil si mnoho vtipných poznámek a nepočítaně úšklebků z naší strany. Od té chvíle jsem přestal na Štorbu věřit.

Jak jsem již psal, tak po rybářské stránce byl tento výlet debakl. Mé kaprařské ambice byly podupány celkem záhy a to skutečností, že námi uválené boilie zplesnivělo. Již jsme se nesmáli radám zkušenějším, ať si raději koupíme nějakou hotovku. Jiří jako kaprař srdcem i duší nehodlal opustit od svého primárního plánu a chytal na plesnivé koule. Neměl ani záběr. Já jsem se přezbrojil na dravce a sem tam se něco chytlo. Dokonce jsme jeden den jedli i čerstvě ulovené candáty, což bylo jako pohlazení na naše velmi rychle průchozí žaludky.

Poslední večer byl náš tábor obsazen stádem divokých prasat. Přiznám se, že jsem se bál velice obzvlášť, když z vedlejšího stanu Tomáš vykřikoval, že bere kudlu a vyběhne nějakého ubodat. Naštěstí ho Dan uklidnil, takže k žádnému incidentu nedošlo. Až k ranním hodinám jsem seděl s Jiřím ve stanu, opírajíc se o sebe zády a každý hlídající jeden vchod. On byl vyzbrojen nožem já repelentem a zapalovačem.

Poslední noc jsme přežili ve zdraví a vydali jsme se na cestu zpět. Z Tulcie do Bukureště jsme tentokrát nejeli stejným luxusním vlakem, nýbrž jakousi herkou bez dveří. Cesta trvala dvakrát déle než jsme čekali, proto nám vlák z Bukureště do Prahy ujel a my jsme museli trávit dalších dvanáct hodin na hlavním nádraží Bukurešť. Opět se kolem nás pohybovali pochybní lidé. Jeden byl dokonce tak drzí, že si mezi nás sednul a začal nám šahat do kapes. Nechtěli jsme vyvolat rvačku, tak jsme mu dali celou vodku, kterou do sebe v cuku letu vyklopil a začal s dotěrností na novo. Někdo naštěstí zavolal místního policistu s postavou Denny de Vitta, který přiběhl, ve výskoku dal výtržníkovi facku a kamsi ho odvedl. Zhruba čtyři hodiny před odjezdem odešel Dan na záchod a to z důvodu velmi intenzivní průjmové stolice, kde se zdržel až do doby, kdy přijel náš vlak. Takřka ten vlak nestihl a my ho na poslední chvíli zahlídneme, jak držíc si kalhoty upaluje do vlaku. Celou cestu zpět Dan nemohl nic sníst, jelikož by to ihned šlo ven, proto tedy s těžkým srdcem rozdal své zavařené kuře, které si schovával na nejhorší. Tentokrát byl náš odér natolik silný, že jsme byli sami v celém vagonu. Po dvou dnech hladoví a velice nevábně vyhlížející i vonící jsme dorazili na Pardubice hlavní nádraží s myšlenkou, že už nic podobného nikdy neabsolvujeme. O dva měsíce později jsme začali plánovat další podobnou výpravu

Komentář ke článku (16)

V této sekci bych se chtěl více věnovat novým poznatkům a zkušenostem v oblasti notor-fishingu. Následující text už se na mrku nějakou chvíli pohyboval, takže jste jej už možná četli, nicméně je potřeba ho sem zařadit, aby si člověk mohl udělat celkový obraz o této disciplíně

Notor-fishing

V dnešní pokročilé době se může zdát, že rybařina nemá co nabídnout. Dostali jsme se od prvopočátků, kdy se ryby chytaly do sítí, nabodávaly na klacky přes bambusové pruty, silony o průměru ukazováčku až po moderní kaprařinu a podobné nesmysly. Aktivní rybář vyhledávající novoty mohl ještě vyzkoušet bow-fishing, ale tím veškeré inovace v rybolovu přestaly a vypadalo to, že rybařina už se nikam nepohne. Omyl! Z východní Evropy se k nám totiž pomalu, ale jistě dostává nový způsob rybolovu, tedy konkrétně notor-fishing.

Tato rybolovná technika se používá v kombinaci z doposud známými způsoby rybaření a získává si stále více příznivců. V našich podmínkách tuto metodu jako první aplikoval docent Jarmil Koloušek a nutno podotknout, že o jeho úspěších se pomalu začínají zmiňovat média. Pro ilustraci a pochopení celé filosofie notor-fishingu přikládám jednotlivé odnože této metody:

Notor-fishing Muškařina:

Při této metodě se chytá bez mušek, jelikož při jejich vázání se zarputilý lovec nadere a usne. Jinak se postupuje jako při obyčejné muškařině, vyjma toho, že před zahájení je třeba vypít litr myslivce. Tento nápoj je s notor-fishing muškařinou pevně spjat, proto konzumace jiného alkoholu při této technice není povolena.

Jakmile lovec dopije myslivce, je třeba před samotným rybolovem dvacet minut počkat na sluníčku a nechat jeho účinku takzvaně „uzrát“. Jakmile lovec „uzrál“ a již si patřičně namočil do broďáků, je nasnadě nejprve nalézt vodu (při této metodě se začátečníkům stává, že nenaleznou řeku, popřípadě v dobré víře muškaří na poli) a pokusit se do ní vlézt. Docent Koloušek doporučuje do vody lézt nohama napřed, čímž se prodlouží jak samotný rybolov, tak i život lovícího. Pokud se lovícímu podařilo dostat do vody a je očividné, že stojí na nohách, začíná fáze lovu. Nyní rybář švihá zběsile prutem nad hlavou a čeká na záběr. Tento způsob rybolovu ještě není dotažen do detailů, takže zatím účinnost šviháním prutem nad hlavou a ulovení ryby nebyla prokázána, nicméně obecně se počítá se třemi výsledky. První výsledek – rybář švihá prutem do té doby, než ho zlomí. Druhý výsledek – rybář si vyšvihne oko. A třetí výsledek – rybář klopýtne, spadne do vody a utopí se. Nicméně výsledku číslo tři se není třeba obávat, jelikož s návratem živého rybáře na břeh se nepočítá ani u prvních dvou výsledků.

Notor-fishing Plavaná:

Na rozdíl od muskařiny, se notor-fishing plavaná aplikovala ve větší míře a dokonce už vykazuje určité dílčí výsledky na poli závodů jak místních, tak i nadnárodních. Docent Koloušek tuto metodu použil v roce 2004 na mistrovství světa v plavané, kde v opilosti napadl vidličkou rybáře ve vedlejším sektoru, propíchl pneumatiku u auta jednoho ze sponzorů a pokusil se uplavat přivolané policii. Pan docent dostal dva metry od břehu křeč do lýtka, proto musel být vyloven dlouhým hákem a následně převezen do cely předběžného zadržení. Nakonec se umístil na čtvrtém místě.

Základním alkoholickým nápojem  notor-fishing plavané je broskvová vodka, která se konzumuje jak před samotným rybolovem, tak dle schopností lovícího i během lovu. Jakmile má rybář vše připraveno. (tedy navázáno, rozkrmíno a dopito) uchopí prut, sedá si na plavačkovou bednu a spokojeně usíná. Během rybolovu je častým jevem samovolný pád rybáře z plavačkové bedny do vody, nicméně zkušeného rybáře toto nevzbudí a pokračuje ve spánku.

Notor-fishing Kaprařina:

Tomuto způsobu se říká královská disciplína a mě nezbývá než souhlasit. Charakteristický alkoholický nápoj pro tuto techniku je Fernet. I v tomto případě před samotným lovem je třeba vypít větší množství tohoto moku. Jakmile je vše připraveno (láhve dopity) přichází na řadu výběr místa a lokalizace kapra. V tomto případě je třeba dvou rybářů. Jeden nastupuje ještě na břehu do člunu a druhý usíná v bivaku. Nyní je třeba počkat na kolemjdoucího, který by vás a vaši loď posunul do vody. Pakliže se žádného kolemjdoucího nedočkáte, rybolov pro vás dnes končí, dopijte zbytek lahví Ferneta a přivolejte si sanitku. Jestliže se vám podaří zlanařit kolemjdoucího, který vás vypustí na vodu, zapněte echolot a vydejte se hledat kapry. Docent Koloušek radí v tomto případě vyhledávat lavice s mělkou vodou, kde se po převrhnutí člunu neutopíte. Jakmile se metr od břehu převrhnete do vody a utopíte echolot, vydrápejte se na břeh, vzbuďte parťáka a pusťte se do další lahve Ferneta. Jakmile váš parťák opět usne, převalte ho na bok, aby se neudusil zvratky a nahoďte do míst, které jste si před tím zmapovali echolotem (tedy partie podél břehu) Uložte pruty do tripodů a pohodlně ulehněte na hromadu kamení. Je velmi pravděpodobné, že vás kolem druhé hodiny ranní probudí rybářská stráž. Pokud váš parťák ještě žije, vzbuďte ho a postupujte společně. Naskýtají se dvě varianty. V první variantě chytáte po dovolené denní době rybolovu a vám nezbývá než hodit rybářskou stráž do vody. V druhé variantě jste po nahození prutů, převrhl stojan s pruty do vody, které zmizely v hlubinách, takže vlastně nechytáte ani nic neporušujete. Potom pro výstrahu rybářskou stráž hoďte stejně do vody a jděte spát. V případě, že během svého lovu  uslyšíte hlásič, jak signalizuje záběr, vyběhněte z bivaku a jděte za zvukem. Celkem často se stává, že záběr má úplně jiný rybář ve vaší blízkosti. Potom neváhejte a rybu mu zasekněte. Vyvarujte se jakékoliv komunikace s oním rybářem a buďte na něj drzí. Po vylovení kapra, ho šetrně uložte na podložku a polijte ho klinikem. Pokud jste mu při pokládání na podložku vrávoravě klekly na hlavu a kapr nežije, zasakujte ho. Přežil-li kapr pokládání na podložku i naložení v kliniku, pořiďte pár hezkých fotek s kaprem ve vodě. Ujistěte se, že váš nadraný parťák-fotograf opravdu fotí. Jakmile pózujete dostatečně dlouho, kapr již spokojeně leknul a váš fotograf fotil celou dobu se zakryt objektivem, popřípadě si fotil nohy, můžete kapra políbit a poslat ho břichem nahoru zpět do vody. Následuje další flaška Ferneta, sbalit polovinu věcí a odjet domů.

Jak vidíte, tak notor-fishing má mnoho využití a spolu s docentem Kolouškem se domníváme, že je jen otázkou času, než osloví širokou rybářskou veřejnost. V součastné době je šíření notor-fishingu převedeno na mě.

Docent Jarmil Koloušek se tyto pokrokové metody pokoušel aplikovat i v myslivosti. Tedy konkrétně zavedl notor-hunting. Nicméně v tomto případě nebyl tak úspěšný, jako při rybolovu, neboť po vypití dvou litrů rumu a následném lovu, zastřelil dva myslivce a zasáhl postaršího houbaře do stehna. V současné době je docent Jarmil Koloušek na útěku a schovává se na neznámém místě.

Pakliže vás tento nový způsob rybolovu zaujal a máte k tomu jakékoliv otázky obraťte se na Pardubické jádro, kde budou všechny dotazy zodpovězeny.

Komentář ke článku (0)

Ke konci loňské rybářské sezóny (konkrétně někdy na přelomu listopadu a prosince) jsem si chtěl ještě naposledy štrejchnout co se týče obludně monstrózních parem. Má poslední výprava byla naplánovaná do detailů ( v mém případě plánování do detailů znamená, že si koupím červy a vyvětrám auto po náročném víkendu, kdy se stávám taxikářem pro mé intoxikované a opilé kamarádíčky) Tedy vše bylo naplánováno a já se po obědě vydal na poslední kloudný rybolov v již pomalu končícím roce 2008. Nasedám do svého čerstvě vyvětraného automibilu, nasávám vůni blížícího se rybářského okamžiku (spolu s vůni zaslých zvratků kdesi v zadní části vozidla) a jedu. Cestou ještě dotankuju benzín a kupuju si rybářské cigarety a rybářský zapalovač. S plně natankovanou nádrží (bral jsem benzín za pade, jelikož díky rybářským cigaretám a rybářskému zapalovači mi víc nezbylo) a s rybářským výrazem ve tváři tedy odjíždím k vodě. Mým cílem byla řeka a tedy konkrétně její úsek uprostřed ničeho. Cestou kouřím rybářskou cigaretu, poslouchám rybářské rádio a spokojeně pobrukuju. Za nějakých patnáct minut plynulé jízdy přijíždím na místo. Zde končí asfaltová silnice a začíná polní cesta. Tato cesta by se mohla rybářskému laikovi zdát neprůjezdná, avšak já starý lišák vím, že v létě se dá projet bez problému. Najíždím tedy na polní cestu a v dáli již vidím vodní tok. Zřejmě možná díky své euforii z nadcházejícího rybolovu, možná kvůli omamné vůni rybiny, jenž se linula z mého nikdy nepraného rybářského trika, ale spíš proto, že jsem kretén, jsem si neuvědomil, že minulé čtyři dny pršelo a že sjízdnost polní cesty nebude tedy adekvátní k mým řidičským zkušenostem a skutečnosti, že nejedu v traktoru. Inu tedy s rybářskou písní na rtech jsem vjel na svažující se polní cestu v dobré víře, že za pár minut už budu mít nahozeno. Následující události zcela obrátily můj pohled na úspěšnost této rybářské výpravy. Jakmile jsem najel na cestu, vozidlo se stalo zcela okamžitě neovladatelné a zcela odevzdaně jel střemhlav dolů zapadlý ve vyjetých kolejích a pouze jsem si domýšlel, zda se převrátím na střechu nebo to nakonec dopadne dobře a převrátím se na bok. Ve finále jsem se nikam nepřevrátil, pouze jsem zapadl do bahna. Toto byla pro mě naprosto nová situace a zprvu jsem netušil, jak se zachovat. Udělal jsem tedy to, co by udělal každej správnej kabrňák a to tedy, že jsem na to šlápnul a pomalu, ale jistě jsem se bořil víc a víc do bahna. Po několika minutách zapadávání a neustálého tůrování motoru, jsem vydedukoval, že jsem na tom ještě hůř než před tím. Auto zapadlo do bahna tak elegantně, že nebyly vůbec vidět kola. Tato novinka mě velmi zarmoutila a donutila k dalšímu zoufalému činu a tím bylo zařazení neutrálu a pokus auto z bahna vyprostit tlačením. Tlačení neprobíhalo dle mých představ a to z toho důvodu, že se nebylo čeho zapřít a navíc to bylo i fyzicky nemožné. Přiznal jsem tedy sám sobě, že sám to nezvládnu a je tedy načase zavolat nějakýmu známýmu. Jaká byla moje radost, když jsem zjistil, že mám vybitý mobil. Zachvátila mě čistá bezradnost. Patrně jenom z povinnosti, či z dočasného vyšinutí, jsem se pokusil auto zvednout, ale bohužel i tento plán nevyšel. Vydal jsem se tedy po okolí hledat pomoc. Uprostřed pustiny, kdy jsem čekal každou chvíli, že budu napaden smečkou vlků, jsem na poli potkal největšího vidláka všech vidláků. Jako z obrázkové učebnice buranů, měl na sobě montérky, na hlavě cosi, co by se dalo přirovnat ke slamákové verzi kulichu v puse patrně zlomenou startku se postarší zemědělec hrabal v traktoru a něco opravoval. Vysvětlil jsem mu tedy svůj příběh, nicméně svou osobní pomoc mi nabídnout nemohl, jelikož opravoval traktor. Jediný co, tak mi v kokpitu traktoru vyhraval lopatu na sníh a popřál mi hodně úspěchů ve vyhrabávání auta. Abych to zkrátil, tak jsem tu lopatu na sníh opravdu použil na vyhrabání auta z bláta. Trvalo to dlouho, ale nakonec se to povedlo. Během kopání se u mě střídalo několik emocí a myšlenkových pochodů okořeněná občasnými nadávkami pokaždé, když jsem kus lopaty odlomil. Po úporné práci jsem tedy dostal auto mimo bláto, odnesl jsem zemědělcovi pahýl, který zbyl z lopaty na sníh a přemýšlel, jak se odsud dostanu zpátky, jelikož tou samou cestou si to pravděpodobně znova nelajsknu. Následoval tedy hodinový vejšlap kolem vody, načež se mi povedlo najít jakousi stezku, která vedla směrem, kde byly v dáli vidět střechy domů. To jsem považoval za úspěch a mohl se vrátit k autu. Následovalo ještě kratší omývání auta děravým kbelíkem, který jsem nalezl pohozený u vody. Nabírání vody do kbelíku a následný sprint k autu, dokud v kbelíku zbývá alespoň nepatrně vody, mě fyzicky dorazilo. Nicméně byl jsem konečně na rybách, měl jsem umytý a vyproštěný auto, měl jsem naplánovaný únikový výjezd. Začínala se mě opět zmocňovat rybářská nálada. Vytáhl jsem tedy rybářskou cigaretu, zapálil jsem ji rybářským zapalovačem. Vzal jsem z auta rybářské náčinní a pravou rybářskou chůzí jsem šel k vodě. A je to tu. Jsem na rybách. Zapíchl jsem to na mým oblíbeným místě a těšil se z pečlivě připravené rybářské výpravy. Rozdělal jsem si prut, navázal, zjistil že jsem si zapomněl červy doma, od srdce se zasmál, prut složil, všechny věci zabalil nasedl do auta a únikovým výjezdem jsem odjel domů. Tak končila moje poslední parmová a defacto jakákoliv rybářská výprava v roce 2008. Co mi přinese nový rok? kdoví. Očekávám, že letos už se mi obrácení auta na střechu konečně podaří

Komentář ke článku (0)