Kontakt

Místo pro Vaše kontaktní údaje.

Lov štik bez lanka - vypružení

 ahoj parto, 


taky vypružujete, s vypružováním začínáte, popřípadě byste se chtěli o vypružení něco dozvědět? Tato diskuse je určena pro vás.
Vím, že technika vypružení štiky, při které odpadá nutnost používat lanko není příliš známá, avšak po slepém hájení lovu s lankem většiny respondentů mi to nedalo a rád bych si pohovořil o jiné alternativě a tedy vypružení.

Techniku vypružení do našich končit zavedl docent Jarmil Koloušek někdy v šedesátých letech, kdy se mu podařilo na Lipně vypružit štiku 140 cm. Od té doby vypružoval štiky celkem pravidelně. Alfou a omegou této techniky jsou pohyby pánví a ohebná kolena, což se potvrdilo v létě 1997, kdy pan docent při běžném vypružování ucítil křupnutí v pánvi, načež omdlel bolestí. Doktoři mu tehdá odstranili kyčel a nahradili jí štěpem z prasete. Od té doby pan Koloušek vypružoval pouze sporadicky a většinou na přání.



PS. Pokud neumíte štiku vypružit, tak chytejte s lankem. Technika vypružení musí být zvládnuta na jedničku, jinak je neúčinná a proto, pokud se necítíte, dávejte raději lanko.

 

Průměrná známka: 3,17

Komentář ke článku (22)

Anketa:Vypružujete?
A) Ano 15%
B) Ne 15%
C) Raději obkružuji 6%
D) Raději pumpuji 15%
E) Raději chytám kapry, chlastám klinik a čichám bůstry 50%
Hlasovalo 54 čtenářů.

Kapřík Luboš

 Ahoj parto,

 

podařilo se mi v archivu objevit krátkou povídku Kapřík Luboš, kterou napsal pan docent Jarmil Koloušek ve svém patetickém období a která je smutná. Takže se na to vrhněte a pak povězte, jak moc jste byli smutní.

 

Kapřík Luboš

 

Kapřík Luboš spatřil světlo světa v kapří líhni kdesi uprostřed Čech. Start do života neměl nikterak jednoduchý, jelikož byl neduživý potěr se sklony k depresím. V sádkách si kapřík Luboš odkroutil pár let, když tu byl jednoho sychravého rána uzmut člověkem v gumových kalhotách a vhozen do kádě s dalšími kapříky. Nastala neřízená panika. Nikdo nevěděl, co se děje. Někdo prohlašoval, že jedou na výstavu, jelikož jsou hezcí, jiný zase provolával Boha, jelikož prý nastal soudný den. Jeden kapr dokonce hystericky vyřvával, že on takhle neumře, on ne a z kádě mohutným výskokem vyskočil, aby byl záhy člověkem v gumových kahlotách opět vrácen. Tento pokus ještě kapr učinil párkrát, avšak, když byl pokaždé vrácen, uchílil se pouze k tichému protestu v koutu kádě.

Kapřík Luboš se pomalu smiřoval se svým osudem. Trvalo několik hodin, než byl kapřík Luboš nasypán z kádě do vody. Najednou byl Kapřík Luboš v novém prostředí, které neznal. Všude kolem něho byly po dně rozesety kolínka, žížaly nebo kousky brambor. „To mi přijde k chuti“ pomyslel si kapřík a jal se ochutnat první sousto. Bohužel nebyl na místě sám a ostatní čerstvě vysazení kapříci měly stejný plán. Souboj o potravu byl tuhý, avšak v jeho průběhu si kapřík Luboš povšimnul zajímavé věci. Jakmile některý z jeho kaprů pozřel potravu ze dna, cukla mu hlava a zvláštními pohyby mířil směrem k hladině ke břehu. Jelikož byl kapřík Luboš zvídavý kapří adolescent, připlul se podívat ke břehu, kam to všichni kapři míří. Na břehu zahlédl dobrých dvacet lidí třímajících jakési klacky a na provázku, který z klacků vychází vytahují na břeh kapry přímo z místa, kam byly před chvilkou nasypáni. Kapřík Luboš nechápal, co se děje a vždy posmutněl, když některý z jeho kamarádů dostal šutrem za uši a byl ukryt do křoví. Toho dne se kapřík Luboš zařekl, že si bude dávat majzla.

A jak si předsevzal, tak se také stalo. Úspěšně se vyhýbal nástrahám zlých lidí s klacky a spokojeně rostl, sílil a hlavně tloustl.

Léta plynuly a kapřík Luboš si spokojeně vegetil ve svém rybníku. Našel si zde kamarády a tak nějak se tu cítil jako doma. Jednoho dne se v jeho teritoriu objevila zvláštní kulička. Kapřík Luboš nikdy nic podobného neviděl, takže nezbývalo, než se to pokusit ochutnat. Bylo to výtečné. Nic zvláštnějšího ještě nikdy nejedl. Ejhle hned vedle je další kulička. Jakmile kuličku ochutnal, ucítil v puse bodnutí a cosi ho táhlo směrem ke břehu. Samozřejmě se kapřík snažil bránit, ale síla, která ho táhla byla silnější. Kapřík Luboš byl přitáhnut ke břehu, vyloven jakousi sítí a položen na měkkou mokrou věc. V tu ránu ho obklopilo několik zvláštních lidí, začali tleskat a potřásali rukou jednomu z nich. Kapřík Luboš očekával ránu šutrem do týla, avšak nic takového se nekonalo. Místo toho mu jeden z lidí do pusy nakapal nějaký odporný sajrajt, který pálil jako čert, zvážili ho, změřili a pak si ho každý z lidí bral do náruče a fotil se s ním. Kapřík Luboš neměl ponětí, co se děje, proč ho každý z těch lidí bere do náruče a proč se při tom pitomě usmívají a zakloňují hlavu a hlavně, proč to trvá tak dlouho? Proč už mu nedali šutrem za uši, ať je po všem? K jeho velkému úžasu ho asi po hodině pouští zpět. Sice naprosto vyčerpaného, takřka bez slizu a přidušeného, ale živého. Kapřík Luboš byl více než překvapen a cítil, jak mu spadl kámen ze srdce. Tento zážitek byl však jen začátek. Od toho dne v rybníku přibývalo voňavých a barevných kuliček a kapřík Luboš se na nich stal závislým. Věděl, co se stane, když je bude jíst, ale nemohl si pomoct. V těch kuličkách bylo něco, co kapřík chtěl, i když to nepotřeboval. Když neměl dlouho kuličku, byl nervózní, klepal se a měl průjem. Jelikož byl často uloven, míval v puse boláky a na těle šrámy. Už nebyl tak čiperný a zdravý jako dřív, avšak v rámci možností se mu dařilo. Již dávno pozbyl vize hezké budoucnosti, na svůj sen, že se stane kouzelníkem, dávno zapomněl a soustředil se jenom na to, přežít den. Musel mít svou dávku kuliček, ale drásalo ho neustálé vytáhování za hubu na břeh, focení a hlavně ten debilní klinik, ze kterého se mu zvedá akorát kufrt, štípe strašně a je k hovnu, jelikož mu to místo, kam mu to nakapou akorát namokvá a bolí mnohem dýl než bez něj.

Jednoho dne se mělo všechno změnit. Po týdnu byl opět chycen a dotáhnut na břeh. Snažil se maximálně spolupracovat, aby to už měl za sebou a byl vpuštěn zpět, když tu přišlo něco, co nečekal. Byl na něj vhozen mokrý hadr a byl přenesen do jakési nádoby. Vůbec netušil, co se děje. V nádobě byl několik hodin, když tu ho nějaký člověk předal jinému člověku a tento člověk jej vhodil do vody. Byla to jiná voda než na jakou byl zvyklý. Bylo zde mnohem více kaprů než u něj doma. Tito kapři byli nějací divný. Doma na rybníku byli kapříci většinou čiperní a veselí, tady byli smutní a bez jiskry. Jenom se tak ploužili v zástupech a sem tam něco sezobli ze dna.

Pro kapříka Luboše nastalo nejhorší období v jeho životě. Jeho závislost na voňavých kuličkách posílila a Kapřík Luboš byl vytahován na břeh skoro každý den. Postupem času ztratil cit v tlamě, kterou už ani nemohl zavřít a navíc se mu špatně plavalo, jelikož z jeho ploutví zůstaly beztvaré cáry. Každý den ho bolelo jenom to, že žil. Den ode dne byl pohublejší a v žalostnějším stavu. Začaly mu vypadávat šupiny, hubu měl rozervanou do mrtě a stolice měla nádech do žluta. Občas si vzpomněl na své mládí na den, kdy byl poprvé vysypán domů a kdy viděl ostatní kapry, jak jsou vytaženi na břeh a tam jsou zabiti. Jak jim nyní záviděl jejich rychlou smrt.

 

Je sychravé podzimní ráno. Mlha se opřela do břehů a pokryla vodní plochu. Je ticho. Jenom vlnky šplouchají o rákosí a sem tam protne vzduch zakrákání krkavce. Za rákosím se ve vlnách pohupuje Kapřík Luboš. Tělo má nafouknuté, výraz zastřený, ale úsměv je patrný. Je mrtvý. Konečně došel svého klidu.

 

 

Plakali jste? Já ano. Povídka je opravdu smutná. 

Průměrná známka: 1,39

Komentář ke článku (38)

5 důvodů proč kaprařit aneb úvod do kaprařologie

  

Kaprařologie jako věda je obor veskrze nový a svěží. Nicméně i přes to již dnes skýtá celou škálu zajímavých objevů, informací a poznatků, o které by lidstvo bez této vědy bylo jistě ochuzeno. Průkopníkem kaprařologie je dnes již zesnulý profesor Jarmil Koloušek, který své výzkumy aplikoval přímo na pokusné kapraře, za což byl stíhán v řadě státech. Na jeho výzkum navázala řada renomovaných vědců a tito jsou dnes také stíháni v řadě státech.. Kaprařina není v žádném případě v současnosti probádána, avšak některé dílčí úspěchy v jejím průzkumu jsou již na světě a náš tým se snaží sjednotit poznatky do první kaprařologické encyklopedie.

Klub přátel kaprařologie se svolil uvolnit některé nabyté znalosti široké veřejnosti a my vám přinášíme, podle nás, tu nejvíce stěžejní. Berte tedy následující článek jako úvod do kaprařologie. Pět důvodů, proč se stát kaprařem:

 

1) Kaprařina je společenský sport, při kterém se shlukuje řada sportovců nejen na jednom místě ve stejný čas, ale i na jednom místě v jiný čas (takzvané předávání si lovných míst). Taktéž mají kapraři tendence vstupovat do spolků, družin, tlup, hejn, týmů a part, kde společně diskutuje o kaprovi, opékají buřty a iniciují petice. Pokud se stanete kaprařem, budete mít spoustu přátel a nikdy nebudete sám.

 

2) Idální pro cílevědomé rybáře. Kaprařina je totiž jediná odnož rybařiny, kde může každý cílevědomý sportovec udělat kariéru. Být slavný. Stačí chytit, největšího kapra v okolí a toho vyfotit. Tohoto kapra následně chytat pravidelně a stále ho fotit a zuřivě psát články o jeho lovu. Napiště, jak jste ho chytili na jaře, jak jste ho přelstili v létě a jak vás překvapil na podzim. Prostě v tomto sportu si lze založit kariéru na jedné jediné rybě. Důležité je se dostat do podvědomí. Teď už je jenom krůček k tomu stát se testerem. Jakmile budete tester, tak už vás každý bude brát vážně a co řeknete, tak to tak bude, je a bylo. Následný vývoj kariéry je už individuální. Můžete se vrhnout na válení koulí, prodej kyblíků a nebo můžete šoulat kapry za prachy. Možností je spousty.

 

3) Kaprařina dělá hezká těla. Kaprařina je sport jako každý jiný a jak víme, tak u sportu se hubne a zvětšuje se muskulatura. Nicméně řekněte u jakého sportu se dá sportovat a hubnout na lehátku? Jaký sport se dá provozovat ve spánku? Jedině kaprařina nabízí takovéto vymoženosti. Zasportujte si a vytvářejte si svalovinu bez námahy na lehátku. Šetří se tím klouby.

 

4) Na Kapraře letěj nejvíc holky. Úspěšný kaprař má většinou modelku, kdežto například vrcholový plavačkář má cikánku a to nemluvě o vláčkařích, kteří se musí spokojit s mulou. Je to smutné, ale je to tak.

 

5) Kapraři mají přístup k nejnovějším hi-tec i non hi-tec technologiím jako první. Kaprařští výzkumníci a vědátoři jsou ti nejlepší na světě a do svého oboru přinášejí nejvíce novinek a patentů. Pokud máte rádi novinky a jste hračičkové, potom je kaprařina pro vás správná volba. Kapraři jako první přivedli na světlo světa legendární klinik. Podložka taktéž vzešla z lůna kaprařiny a to nemluvě o obalu na toaletní papír, kapří lékárničku a nebo kapří kardiostimulátor.

 

Věřte, že toto jsou pouze ty nejzákladnější poznatky kaprařologie. I přes značné mládí této vědy máme již dnes na kontě řadu objevů, o které bychom se s vámi rádi podělili, avšak o těch až příště.

Jinak samozřejmě nadále probíhá na našich stránkách www.kaprarologie.hun fotosoutěž o nejhezčího kapraře a nezapomínejte, že pokud na ulici narazíte na člověka oděného v kapřím obleku, jedná se o carpmana, který střeží pokladničku. Přispějte prosím do jeho pokladničky libovolnou částku. Přispějete tím na nemocné kapříky. 

Průměrná známka: 1,80

Komentář ke článku (68)

zemřel Jarmil Koloušek

Jelikož si bohužel všemocný z všemocných nepřeje publikovat takto smutnou a depresivní zprávu na svém pracovišti (Mrku), potom jsem se rozhodl, že toto oznámení přesunu sem. Zadávám tedy přesnou repliku púvodního znění, které mi zaslal zarytý docentův fanoušek:

 

S bolestí v srdci je mou smutnou povinností vám oznámit, že nás dnes v brzkých ranní hodinách navždy opustil přední východoevropský rybář, zakladatel kaprařiny (později Pravé kaprařiny), vedoucí rybářského kroužku pro nevidomé, vášnivý včeralař, zahrádkář a kardiochirurg - samouk pan docent Jarmil Koloušek. Budiž nám i jeho rodině útěchou, že zemřel při tom, co miloval a tedy při tření se se sumci. Pan docent byl zastáncem myšlenky, že ryby je třeba pochopit a proto posledních pár týdnů žil pod vodou s kolonijí několika sumců se kterými se postupně spřátelil. Osudnou se mu pravděpodobně stala 90 kilová jikrnačka, která ho během tření zalehla a zardousila. Jeho tělo bylo nalezeno dnes ráno v 7 hodin na břehu řeky Labe značně zohavené od lumíků.

Pan Koloušek po sobě zanechal vedle rozdělané práce taktéž dvě děti a manželku, která bude podle keltského rituálu pohřbena spolu s ním v bandasce.

Naše myšlenky nyní směřují hlavně k pozůstalé rodině, která se nyní ocitla bez živitele. Pan docent byl nejen špičkovou kapacitou ve svém oboru. Byl to taktéž jeden z posledních evropských gentlemanů, oblíbený pedagog a usměvavý člověk.

Pan Koloušek zemřel, ale jeho dílo žije dál. Spolu s jeho týmem jsme se rozhodli pokračovat v jeho nedokončené práci a kolektování práce již dodělané. Taktéž máme v archivu několik nikdy nezveřejněných videí, které chystáme sestříhat a publikovat.

Místo u Labe, kde bylo nalezeno jeho tělo a kde stále ještě díky fušerské práce vyšetřovatelů leží (a pravděpodobně ještě dlouho ležet bude) se stalo od rána poutním místem mnoha rybářů a milovníků přírody, kteří na jeho zohavené tělo pokládají květiny, bonboniéry, či různá přáníčka.

 

Jelikož jsem přesvědčen, že pan docent měl mnoho přátel a ještě více obdivovatleů, máte nyní zde prostor se s tímto velikánem naposledy rozloučit, popřípadě o něm napsat něco milého.

Není třeba truchlit. Jarmil by si to tak nepřál. Věřte, že se na nás ze shora dívá a při chytání jeho oblíbených marén se na nás usmívá.

 

Průměrná známka: 2,94

Komentář ke článku (1)

S Jarmilem Kolouškem v Etiopii aneb výprava za lidožravým sumcem

 

Už od útlého mládí jsem skalním fanouškem cestovatele, rybáře, inovátora, vědce a zasloužilého reprezentanta v ženském ledním hokeji docenta Jarmila Kolouška. Vždy jsem s obdivem četl jeho články a hltal z nich jeho příběhy. Představoval jsem si, že jsem tam s ním a tyto jeho dobrodružství s ním sdílím. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se s tímto velkým mužem setkám.

Nemožné se stalo realitou v loňském roce na konci měsíce července. Coby příležitostný rybářský reportér se mi dostalo cti, že jsem byl pověřen svým osobním vydavatelem zúčastnit se s Jarmilem jeho rybářské expedice do Etiopie. Jarmil se v těchto končinách pohyboval již dříve, avšak pouze v rámci svého výzkumu, kdy na náklady Evropské unie zkoumal, jaká je v Etiopii teplota. Vybaven teploměrem procházel celou zemi křížem krážem a zapisoval teplotu do notýsku, který mu byl později na letišti na Ruzyni zcizen asijským výrobcem hodinek. I když celý tento projekt vyšel Evropskou unii na 30 milionů euro, zcela jistě nevyšel vniveč a asijský výrobce hodinek tedy může s přehledem a zcela okamžitě zjistit, jaké teploty se na konkrétních místech naměřily.

Jarmilova cesta do této země byla však letos soukromého rázu s cílem získat znalosti a zkušenosti s lovem tamních ryb.

Dnes je 29. července a já čekám na Ruzyni na Jarmila a jeho tým, abych se k ním mohl připojit na jejich výpravě. Sedím v křesílku a nervózně si třu stehna dlaněmi, když tu ke mně přichází Jarmil. Vypadá nervózně až vystrašeně. Na mou otázku, co se děje, mi sděluje, že musíme rychle vstát a nenápadně jít na ranvej, kde nás čeká soukromé letadlo. Vzal mě prudce za ruku a smýkal se mnou ze strany na stranu. Na můj dotaz, co tak narychlo, mi odpověděl, že má ve slipech schovanou kostku hašiše a je třeba jí dopravit urychleně a nenápadně do Etiopie. Velice ve mně hrklo a jal jsem se dodržovat jeho pokynů. Jarmilovi se však nenápadné chování příliš nedařilo. Přes tekoucí pot mu nebylo vidět do tváře a jeho umělý nenucený úsměv vyvolával dojem, že právě zabil prezidenta a chystá se zabít dalšího. Navíc cestou na ranvej vrazil do příslušníka policie a šlápl policejnímu psovi na hlavu. To už na něj bylo očividně moc, jelikož zpanikařil, dal dalšímu policistovi lepáka a utíkal směrem ven. Nemohl jsem v dané situaci nijak kloudně reagovat, neboť Jarmil mě stále držel za rameno a já jsem tedy byl nucen běžet za ním. Je zvláštní, že jeho chování nevyvolalo u nikoho z přítomných policistů žádnou reakci a ti si šli dále po svých. Jakmile jsme vyběhli ven, Jarmil se ujistil, že nás již nikdo nepronásleduje a pobídl mne, ať ho následuju. Nezmohl jsem se na jediné slovo, proto jsem šel tupě a poslušně za ním. Minuli jsme hlavní areál letiště a zavítali do podivných končin. Přelezli jsme rezavý plot (respektive po kontaktu s čímkoliv se tento plot samovolně rozpadnul a přeměnil na prach) a před námi se rozprostřela menší přistávací dráha s hangárem. V hangáru se nacházelo jakési staré plátěné letadlo a vedle něho seděl na kbelíku starý muž s hákem místo ruky a s kusem šrapnelu zabodnutým v hlavě. K mému překvapení se s ním Jarmil přátelsky pozdravil a předal mu ze slipů onu kostku hašiše. To už bylo na mě moc a proto jsem nevydržel a začal se Jarmila vyptávat na celou tuto situaci. Zjistil jsem, že Jarmil nemá na tuto výpravu příliš peněz, proto si nemůže dovolit celý tým a ani letenky. Jediné, co by mu zaplatilo návštěvu Etiopie je pašování drog a proto neváhal a šel do toho. Na mou otázku, proč tedy poletíme takovou troskou mi sdělil, že Radžim (bezruký pilot letadla) je jeho dlouholetý přítel a že on nás tam dopraví zadarmo. Při pohledu na Radžima, který byl pravděpodobně opilý a s velkou libostí vykuřoval hašiš, který dostal od pana docenta jsem necítil přílišnou radost z našeho pilota, avšak věřil jsem panu Kolouškovi, že to dopadne dobře. Nastoupili jsme tedy do letadla, kde nás k mému velkému údivu usadila na naše místa letuška. Mé lehce stoupající dojmy ohledně kvality letu však záhy zhatila skutečnost, že jsem při opření se o stěnu letadla protrhl plachtu a z letadla vypadnul ven. Když jsem opět nastoupil do letadla, letuška mi oznámila, že se nemám ničeho dotýkat a jala se trhlinu v boku letadla zašívat jehlou a nití. Jarmil seděl v sedadle přede mnou a v klidu si četl noviny. Před odletem k nám ještě zavítal pilot Radžim, který nám popřal příjemný 48 hodinový let, potřásl si s námi rukou, popřál nám hodně štěstí, pomodlil se a odešel do pilotní kabiny. Jakmile pilot nastartoval motory a vedle mě začalo hořet, omdlel jsem a dobrou půlku cesty si nepamatuju. Probudily mě až hlasité zvuky a řev letušky. Zprvu jsem nevěděl co se děje, jelikož jsem byl lehce zmatený, ale takřka okamžitě jsem vydedukoval, že situace není příliš povzbudivá. Slyšel jsem z palubního rozhlasu, jak nás pilot Radžim již alkoholem znaveným hlasem upozorňuje, že po nás střílí povstalci, ale že je vše v pořádku a nemáme se čeho bát. Jeho povzbudivé tvrzení potvrdila letuška, která si s hysterickým řevem nasadila jediný  padák na palubě a nebojácně proskočila látkovým bokem letadla. Poslední co si pamatuju před tím, než jsem znovu omdlel byl pohled na Jarmila, jak si s poklidem čte noviny. Dále potom jsou již mé vzpomínky rozostřené a nejasné. Nedokážu si vysvětlit jak, ale nakonec se nám podařilo přistát na letišti v Addise. Z mrákot jsem se probral právě když letadlo dosedalo na ranvej. Mé nadšení z toho, že jsem přežil nebralo konce a ihned jsem zamířil k pilotní kabině Radžimovi poděkovat. Bohužel však již nebyl mezi živými. Rozházené lahve kolem jeho bezvládného těla naznačovali, že se náš milý pilot Radžim během letu otrávil alkoholem. Raději nepřemýšlím, jakým zázrakem jsme přistáli a společně s Jarmilem vycházíme z letadla.

Jsme na místě. Etiopie město Addis. Mé nadšení však ihned zhatí skupinka místních vojáků, kteří po nás nejprve stříleli, načež unesli našeho mrtvého pilota Radžima a žádali po nás za něj výkupné. Jarmil se celou dobu potutelně usmíval a mávnutím ruky mi naznačil, že mám místní hochy nechat vyblbnout a následovat jeho kroky.

Zanechajíc tam tedy veškerá má zavazadla jsme šli do města nakoupit zásoby. První, co mě po vzpamatování se ze šoku napadlo bylo, kdy si zajdeme na ambasádu pro víza. Jarmil však mou snahu uťal již v počátku, když mi oznámil, že na ambasádě nás zastřelí popřípadě pobodají a že víza nepotřebujem. Víza tedy nebudou. Místo na ambasádu jsme tedy zamířili na místní trh. Nutno podotknout, že zdejší trhovci jsou velice dobrými a snaživými prodejci a já opouštím trh s několika digitálními hodinkami a světelnými svíčkami na vánoční stromeček. To Jarmil si na tržišti počínal mnohem obratněji. Bylo vidět, že není žádným nováčkem. Nakoupil zde veškeré potřebné rybářské vybavení a velkou rezavou mačetu, kterou si ihned zasunul za opasek. Patrně, aby odlehčil situaci a předvedl, že má smysl pro legraci mi touto mačetou později šermoval před obličejem a s úsměvem na mě hulákal, že on je pravý dědic anglického trůnu a já že budu tedy o hlavu kratší. Musím uznat, že při pohledu na jeho vyšinutý úsměv a nažloutlé oční bulvy jsem se opravdu bál, že to myslí vážně. Naštěstí se Jarmil po chvíli unavil a začal se shánět po nějakém noclehu. Já neznalý místního jazyka a poměrů jsem byl na něm zcela závislý. Po krátké chvíli se nám podařilo nalézt místní hotel, tudíž jsem si oddechl, že dnešní noc nestrávíme někde v buši. Paní u recepce byla velice příjemná a s úsměvem nám pověděla, že je HIV pozitivní, načež nám podala klíče od našeho pokoje a poslal nás nahoru po schodech. Pan docent Koloušek usoudil, že jsem mladší a proto do pokoje odnesu všechny jeho věci (já jsem vyjma digitálních hodinek a svíček na vánoční stromeček nic neměl) Plně naložen jsem tedy krůček po krůčku stoupal po dřevěných a ztrouchnivělých schodech směrem k našemu pokoji. Dveře u našeho pokoje měly vylomený zámek a proto klíč od něj nebyl potřeba. Stejnak jsem později zjistil, že klíč je zlomený. Bezprostředně po vkročení do našeho pokoje mě praštil přes nos šílený zápach, nicméně Jarmil si zvesela výsknul a začal rozdělovat postele. Ve své dobrotě mi přidělil postel hned u dveří s vylomeným zámkem a sám si lehnul do postele hned u okna za kterým byl požární žebřík. Docela jsem znejistěl, když jsem na polštáři objevil skvrny od krve a ve zdi za postelí díry po kulkách, nicméně Jarmil mě ujistil, že se nemám bát, že na noc zamkne. Bydlení tedy nebylo ihned v počátku podle mých představ, ale tak co. Nejsem přece z cukru. Ještě chvíli jsem si s Jarmilem povídal o jeho rybářských výpravách a byl čas jít na kutě. Jarmil mi vrazil do ruky mačetu s tím, ať hlídám a okamžitě usnul. Já jsem se ještě před spaním pokoušel uzavřít dveře, avšak ty se mi podařilo při manipulaci vylomit z pantu. Takže dneska to bude bez dveří. Tu noc jsem toho moc nenaspal. Jakmile se mi přece jen na chvíli podařilo usnout, probudil mě úpěnlivý křik z vedlejšího pokoje. Následoval výstřel a potom ticho. Lehce jsem znejistěl. Pan Koloušek si spokojeně pochrupoval a nejevil o okolní události žádný zájem. Taktéž jsem byl lehce nervózní z muže, který stál v rohu našeho pokoje a až do rozbřesku na mě zíral. Křečovitě svírajíc mačetu jsem už do rána oči nezamhouřil. K ránu se mi patrně strachem podařilo usnout, avšak záhy mě Jarmil budí, že musíme vyrazit. Zkontroloval jsem rychle, zda mi nechybí nějaká končetina, či jiná část těla a s úlevou vzal Jarmilovi zavazadla. Šli jsme se dolů odhlásit z „hotelu“. Paní od recepce nám znovu s úsměvem oznámila, že je HIV pozitivní a na rozloučenou nás oba políbila. Její roztrhnutý ret, ze kterého ji kapala krev ve mně vzbuzoval před polibkem na rozloučenou velkou nedůvěru, avšak Jarmil mě ujistil, že bych slečnu jinak urazil. Patrně již nakažen virem jsem následoval pana docenta před hotel, kde na nás čekal jakýsi muž s dodávkou. Jarmil mě upozornil, že toto je náš průvodce Armán. Armán měl pořezaný obličej a přes oko pásku. Vypadal jako zasloužilý vůdce vzbouřenců, který jezdí po světě a sám svrhává vlády, nicméně mě Jarmil upozornil, že je Armán hodný člověk. Rozpačitě jsem tedy pozdravil Armána a chystal se naložit Jarmilovy věci do kufru dodávky. Otevřel jsem tedy dveře a zjistil jsem, že v kufru je již svázaný do kozelce jakýsi muž v policejní uniformě. Ten na mě jen smutně koukal a přes roubík se snažil na mě promluvit. Armán dveře kufru prudce zavřel a naznačil mi, že kufr je již plný a že mám zavazadla umístit na zadní sedadlo. Má vize Armána coby hodného člověka tedy vzala za své a já bez řečí naládoval všechny věci do auta a potichu jsem se posadil mezi ně.Náš průvodce tedy nastartoval auto utrženými kabely a mohli jsme vyrazit. Jarmil si s úsměvem sedl na sedadlo spolujezdce a povídal si s Armánem. Ten aby patrně ještě vylepšil můj pohled na něj jakožto na hodného člověka cestou přes tržnici najížděl do lidí a hlasitě se tomu smál. Co mě překvapilo byla skutečnost, že spolu s Armánem se tomu smál i pan docent.

Cesta mi utíkala celkem rychle. Možná to bylo tím, že jsem vyčerpáním usnul. Probudil jsem se až na místě. Armán nás zavezl k jakémusi jezeru. Pan Koloušek se okamžitě natěšeně začal sápat po rybářské udici a utíkal s ní k vodě. Bohužel nejsem znalec názvů místních ryb, takže jsem je rozlišoval pouze na sumce, úhoře a bílou rybu. Z Jarmilova harampádí jsem vytáhl ještě jeden prut a šel jsem se s ním podívat za Jarmilem, jak mu to jde. Ten byl přímo ve svém živlu. Na rotační třpytku chytal jednu rybu za druhou. Tyto ryby jsem viděl poprvé v životě. Vypadaly jako náš cejn, říznutý s candátem. Měly zuby a zelené pruhy napříč celým tělem. Bylo vidět, že jsou velice důvěřivé k nástrahám, jelikož co nához, to ryba. Stáli jsme zabrození po kolena ve vodě a Jarmil nahazoval směrem k spadlému stromu. I já jsem si to zkusil, avšak po třetí ulovené rybě mě pokousal kajman, takže jsem rybolovu zanechal a od vody se vzdálil. Jarmila tento lov po chvíli přestal bavit a navrhoval, abychom vyjeli na pramici na volnou vodu, kde jsou mnohem větší kusy. Tato idea mi nepřišla příliš šťastná, avšak co jsem měl dělat. Jarmil tedy zavolal na Armána, který zrovna seděl na střeše dodávky a svým samopalem na něco mířil, aby mu pomohl sehnat loď. Zatímco já jsem seděl v bezpečné vzdálenosti od vody, Jarmil společně s naším průvodcem šli podél břehu patrně ukrást někomu loď. Netrvalo to ani půl hodiny a byli zpátky i s lodí. Konstrukce této lodi ve mně nevzbuzovala příliš optimismu a díry v podlaze jakbysmet. Jarmil díry ucpal bambusem a nabádal mě k nalodění. Odevzdaně jsem vstoupil do lodi a usadil se na dřevěnou sedačku. Jarmil se svým prutem si sedl doprostřed a Armán na záď, kde také začal pádlovat. Jarmil neustále nahazoval a úspěšně zdolával rybu za rybou. Nicméně stále nebyl spokojen s jejich velikostí a nabádal Armána, aby pádloval dál od břehu. Ten se toho chopil tak vehementně, že pádlo zlomil. Najednou jsme byli uprostřed jezera v děravé lodi a bez pádla. Situace velmi zoufalá, avšak Jarmil se jen pousmál a oznámil mi, že se nic neděje a v klidu chytal dál. Nastálá situace ve mně vzbuzovala chmury o to víc, že se k nám blížilo stádo hrochů. Dokonce i Armán se tvářil nejistě a tázavě pokukoval po panu docentovi, zda tedy není čas se nějakým způsobem vrátit na břeh. Jarmil byl však příliš zaujatý rybolovem a na mé apely vždy reagoval v tom smyslu, že jsem zbabělec. Můj strach sílil natolik, že jsem si ani nevšiml, že Armán již dávno z lodi vyskočil a kraulem nabral směr břeh. Pan Koloušek počase avizoval můj strach a zřejmě, abych se přestal bát, začal za hlasitého smíchu s celým škunerem houpat ze strany na stranu, zřejmě ve snaze mě z lodi vyklopit nebo, ještě lépe, celou loď převrhnout. Krve by se ve mně v tu dobu nedořezal. Jen jsem se křečovitě držel ztrouchnivělého sedátka, které jsem rozmáčkl. Posléze jsem si lehnul na podlahu lodi, dal ruce na záda a pištěl jako malá holka. Jarmil tedy zanechal svého humoru a pokračoval v rybolovu. Takhle jsem na podlaze ležel několik minut, než jsem se odvážil opět vstát a zkontrolovat naší situaci. Ta byla z mého pohledu velice zoufalá až bezvýchodná, jelikož jsme byli na malé ztrouchnivělé lodičce uprostřed jezera obklopeni stádem hrochů. Aby toho nebylo málo, tak Jarmil přestal lovit ryby a jal se dráždit okolní hrochy tím, že je šťouchal prutem do oka. Jakmile jsem ho okřikl, ať toho nechá, zřejmě ztratil poslední špetku pudu sebezáchovy, hrdelním zvukem zakřičel jakási cizí slova, chytil za nohu nejbližší hroší mládě a pokoušel se ho vtáhnout do lodi. V tu chvíli jsem strachy zvracel. Vůbec si nepamatuji, co se onehdá na lodi událo, jelikož se má mysl pokoušela uniknout z těla patrně orálním otvorem, avšak z ničeho nic jsem se ocitl na břehu. Náš škuner nesl stopy po krvi a hroších zubech, avšak já i Jarmil jsme byli v pořádku. Ten se dokonce pokoušel naládovat do své krosny malého hrošíka, kvůli kterému zřejmě sváděl boj s jeho matkou na širé vodě s tím, že to bude výborný exemplář na katedru biologie a že dostane od pana rektora písemné poděkování. Vzhledem k tomu, že malý hrošík Jarmilovo nadšení s poděkování od rektore nesdílel a křičel na celé kolo, museli jsme se urychleně odebrat do auta a odjet, než hrošíkova matka opět udeří.

Armán celou dobu jízdy mlčel. Patrně se cítil trapně, že takto zbaběle uplaval z lodi. Cítil jsem, že na mně začíná pohlížet jako na hrdinu, jelikož jsem v nebezpečné situaci hrdině zůstal po boku pana docenta a bránil jej do posledního dechu. Naštěstí netušil, že jsem zůstal na lodi jenom proto, že neumím plavat a že jsem se hrdině vyprázdnil na dno lodi. Navíc jsem v křeči během Jarmilova souboje s hrochem konvertoval k Satanovi a slíbil mu duši svou i svých blízkých, pokud mě má přicházející smrt bude bolet co nejméně.

Tak jako tak jsme pokračovali v cestě. Jen tak, aby řeč nestála, jsem vyzvídal po Jarmilovi, jaký je cíl naší cesty. Ten mě velice potěšil odpovědí, že jedeme na ztracené jezero, které se má nacházet kdesi v buši a zde se pokusíme ulovit lidožravého sumce, který se živí pouze a výhradně lidmi. V domnění, že se jedná o humor jsem se na Jarmila pousmál a spiklenecky na něho mrknu. Ten mi však můj spiklenecký výraz neopětoval a vytrvale se na mě zahleděl. Vzhledem k tomu, že mu na krku naběhla žilka a na nose praskl vřídek jsem usoudil, že si legraci nedělá. Raději jsem ukončil rozhovor a kochal se z okénka Etiopskou krajinou. Zřejmě, abych se nenudil mi pan docent po čase řekl, že právě míjíme oblast, která je kompletně zaminovaná. Aby svá slova potvrdil ukazoval na krátery kolem silnice ze kterých vyčuhovaly trosky aut a kostí. Dostalo se mi také informace, že pokud bychom najeli na minu (což je prý takřka jasné), mám se schoulit do klubíčka a dát si hlavu mezi kolena. Tím prý zmírním devastující účinek výbuchu. Vzhledem k tomu, že jsme právě v ten moment kolem přejeli lebku oddělenou od dalších zbytků těla, které byly rozmetány všude v okruhu sta metrů jsem si nedovedl představit, jak bych tímto trikem zmírnil následky výbuchu na svém těle. Nicméně i přesto jsem zaujal doporučenou pozici a očekával jen to nejhorší. Na konec jsme na minu nenajeli a v pořádku zastavili na okraji pralesa. Jarmil navrhnul, abych vzal jen to nejnutnější a mačetou nám prosekával cestu. Zatímco Jarmil za pomocí buzoly študoval mapu, Armán seděl v autě a plakal. Očividně se mu do džungle příliš nechtělo. Jakmile Jarmil zjistil naší polohu na mapě, zavelel k pochodu. Já jsem byl ve předu, rezavou mačetou kosil bambusy a odháněl agresivní havěť, Jarmil byl uprostřed a s úsměvem si prozpěvoval a Armán nervózně na hvozdu střílel ze svého samopalu namátkou do keřů a do korun stromů. Musím uznat, že Armán působil momentálně coby antimorální prvek, jelikož když mu došly náboje, svůj samopal s řevem odhodil kamsi a utekl. Jarmil to pouze komentoval slovy, že ho nepotřebujeme, že máme mačetu. Tu jsem vzápětí zlomil. Jarmil to pouze nazval ironií a upřímně se rozesmál. Já jsem se nesmál.

Z ničeho nic se začalo stmívat a to znamenalo, že se blíží noc. Jarmil tedy usoudil, že dnes budeme spát v džungli. V tu chvíli mi přišel pokoj bez dveří a polštářem od krve jako pohádka, ale nedalo se svítit. Začal jsem se sápat na strom, že budu spát na větvi, nicméně od toho mě pan docent zrazoval, jelikož bych se tak lehce stal kořistí pro pralesní albatrosy a nebo by mi paviáni utrhli nohu. Lehnul jsem si tedy na zem na hromadu kamení a očekával, co se bude dít. Pan docent mezitím rozdělal oheň a z kusu šatů a dlouhého klacku vytvořil louč. Tu mi vzápětí vložil do dlaně s tím, že mám první hlídku a touto loučí musím odhánět pantery a vlky. Po těchto slovech se vyškrábal na větev, na které jsem chtěl původně spát já a usnul.

Je až s podivem jaká je v pralese tmavá noc. Díky své louči jsem viděl zhruba metr před sebe, a zbytek výhledu se rychle nořil do nepropustné tmy. V jedné ruce louč a v druhé zbytek mačety jsem opřen o strom odháněl domnělé vlky a pantery a proklínal se, že jsem nezůstal doma. Z mého poklidného rozjímání mě vyrušil až ukrutný řev někde v povzdálí. Armán zřejmě našel věčný pokoj nehezkým způsobem, který si raději ani nepředstavuju. Čas vůbec neutíká a každá minuta mi přijde jako věčnost. Mou ostražitost prověřil jakýsi had, který se rozhodl, že uloví mou nohu a jal se na ní zaútočit. Obtočil ji kolem dokola a snažil se jí uškrtit. Počínání malého hada mě velmi pobavilo až do doby, kdy mi noha začala modrat. V tu chvíli jsem hada začal řezat loučí, která záhy pohasla. Hada se mi sice nakonec podařilo odehnat, avšak ocitl jsem se bez ohně a tedy patrně bez jediné obrany a možnosti vidět okolní dění. V naprosté tmě jsem očekával pouze svůj bídný konec. Musím říci, že jsem se ani moc nebál. Procházel jsem několika fázemi od popírání situace, přes smlouvání až po akceptaci. Lehl jsem si tedy na zem a v poklidu usnul. Ráno mě vzbudil škorpión, který mi vlezl do ucha a malý had, který opět zaútočil na mou nohu a pokoušel se jí do sebe nasoukat. Vyklepal jsem škorpióna a setřepal hada z nohy. Šel jsem probudit pana Kolouška s tím, že už bychom měli asi vyrazit. Jaké bylo mé překvapení, když jsem Jarmila nenašel. Na větvi se již nenacházel a ani v okolí nebyl. V ten moment se mi opět vrátil pocit strachu, který mě včera večer opustil a taktéž lehká panika. Nevěda, co si mám počít jsem se rozeběhl libovolným směrem a zmateně mával rukama. Můj pomatený běh a nekoordinované pohyby rukama netrvaly příliš dlouho, neboť jsem po několika set metrech zakopl o spícího tygra. Musím přiznat, že jsem byl velice překvapen, avšak o to více zděšen. Tygr patrně usoudil, že si za své nemotorné počínání zasloužím zemřít a jal se mě lovit. První, co mě napadlo, bylo, že si lehnu na zem a budu hrát mrtvého s tím, že tygr uzná svou převahu a půjde si po svých. Nicméně tento skutek se z mé strany neudál a já jsem prchal jako o život. Během zběsilého sprintu přeskakujíc keře a kořeny jsem si v duchu pokládal otázku, proč jsem se já naivka jeden bláznivý neučil hůř. Kdybych šel na učňák, ze kterého bych se nechal vyrazit, spokojeně bych nyní vykonával manuální činnost za almužnu a byl bych spokojen. To však ne. Já jsem měl velké ambice v oblasti žurnalistiky a proto budu po zásluze rozsápán tygrem v džungli. Šelma se nadšeně blížila stále blíž a blíž a já jsem ze situace vydedukoval, že tygrovi prostě neuteču. Poslední šance, kterou jsem měl, bylo se postavit šelmě tváří v tvář a pokusit se ji přemoci. V návalu adrenalinu jsem tedy utrhl ze stromu jakousi větévku a pokusil jsem se na tygra zaútočit. Svůj útok jsem zhodnotil jakožto bezvýznamný a naděje na úspěch se pohybovaly dokonce v záporných hodnotách, avšak jiná varianta k přežití se nenaskytla. Třímajíc větévku, která se pod náporem vánku zlomila jsem touto zbraní útočil na tygra v domnění, že ono to nějak dopadne a já zemřu tak jako tak. Nicméně má smrt v mukách se toho dne nekonala. Tygr při pohledu na můj bezradný útok zpomalil a začal ze sebe soukat velice nezvyklé zvuky. To jsem si vysvětlil tak, že se mi z celého srdce směje. Chvíli jsem agresivně vykonával výpady na tygra držíc zlomenou větévku, až z ničeho nic tygr zařval, postavil se na zadní, zrudly mu oči a patrně zemřel. Usoudil jsem, že tygr zemřel smíchy a pokračoval jsem v cestě. S myšlenkou toho, že jsem zneškodnil agresivní šelmu jsem si prozpěvoval a občas si i během chůze zatančil. Cítil jsem se jako pán džungle. Nepříčetně jsem se vrhal na veškeré tvory, které jsem potkal a pokoušel se na ně útočit, aby poznali, kdo tomu tady celému velí. Patrně jsem však v pýše přecenil své schopnosti a pozbyl opatrnosti a pokory. Dokonce se domnívám, že jsem se tehdá v džungli pomátl.  Jakmile jsem vzal do dlaně jakéhosi velkého pavouka a snažil se ho přesvědčit, aby plnil mé rozkazy a připojil se k mé armádě termitů a lidoopů v tažení proti vačnatcům, tento pavouk se patrně s velkou chutí zakousl do mého předloktí, kam taktéž vypustil něco ze svého jedu a od té chvíle mám okno.

Nevím, co se přesně stalo, ale probudil jsem se ležíc na jakési posteli a nade mě se skláněl s úsměvem jakýsi domorodec, který zcela určitě neměl dásně. Zrovna mi mazal genitálie jakousi mastičkou a sám sebe bodal nožem do stehna. Vypadalo to, že se nachází v jakémsi transu. Okamžitě jsem sebou trhl a vyskočil z postele. Onen domorodec cosi vykřiknul a začal se mi klanět. V tu ránu se ke mně seběhlo nespočet jiných domorodců, kteří v klanění pokračovali. Jakmile usoudili, že se mi dostatečně poklonili, posadili mě na jakýsi trůn a společně s tímto trůnem mě nesli skrz vesnici. Byl jsem velice překvapen skromností příbytků, které byly zhotoveny pouze z bambusu. Jak mě tak pronášeli skrz svou osadu, uvědomil jsem si, že mě patrně považují za jakéhosi svého boha a tedy patrně nezemřu. Tedy alespoň v dohledné době. Opájel jsem se tedy mocí a s radostí mával na přihlížející domorodce. Po prohlídce vesnice mě spolu s trůnem posadili před ohromný kotel pod kterým plál oheň. Vedle kotle ležel na stole svázaný pan docent Koloušek. V puse měl jablko a jakási ženština jej právě solila a mazala olejem. Jakmile mě Jarmil uviděl, zatvářil se smutně. Jakoby prosil, abych zakročil. Řekl jsem si, že si z pana docenta vystřelím a nejevil jsem o něj zájem. Přišlo mi to velice humorné, avšak když se mu místní šaman s chutí zakousnul do holeně, svědomí mi nedovolilo a já zakročil. Posunky jsem naznačil, že Jarmil je tu se mnou a podle toho se k němu budou taktéž chovat. Pokorní domorodci okamžitě Jarmila rozvázali a přistavili mu lavičku na sezení. I když šaman neodolala a ještě jednou kousnul pana docenta do zad, vyšel z toho pan Koloušek se zdravou kůží. Celý vystrašený mi vpadl do náruče a začal vyprávět, co se odehrálo. Když se ráno vzbudil a uviděl mě schouleného na zemi mezi kameny se škorpiónem v uchu a hadem na noze, tak se mu mě zželelo a vydal se do okolí sehnat nějakou snídani. Jak se tak kolem potloukal, narazil na mládě domorodců, které si hrálo s ještěrkami. Uvědomil si, že to by byl výborný exemplář do jeho sbírky mláďat a začal mládě ládovat do své krosny. Mládě však začalo křičet a záhy se objevili lovci domorodců, kteří Jarmila zpacifikovali. Dále jsem se dozvěděl, že se jedná o kmen Mursi people, jehož existence nebyla ještě nikdy prokázána a podle pověstí obývává pobřežní oblasti ztraceného jezera Mursi Lake, kde žije lidožravý sumec, takže se nacházíme na správném místě. Mursi people jsou však prý lidožravý kmen a jelikož mám na hlavě šedý pramen, považují mě za jejich boha plodnosti. Proto se dnes večer bude pořádat slavnost, kde budu muset oplodnit místní ženy, kterým virus HIV přímo kouká z očí, abych zaručil budoucnost kmene.

Tato informace mě příliš nepotěšila, avšak Jarmil na mě mrknul s tím, že má plán a že mu mám věřit.

Blížil se večer a já jsem byl navlečen do jakéhosi oblečku, který znázorňoval mé božství. Jejich bůh byl zřejmě o dvě hlavy menší než já, proto například kalhoty mi končili u kolen a božské spodní prádlo jsem měl velice neobvykle a bolestivě zařízlé. Z celého oblečku jsem měl navíc vyrážku a po nasazení božské helmice jsem krvácel z uší. Avšak tradice je tradice a já nikterak neprotestoval.

Jakmile padla tma pořádala se slavnostní večeře u ohně s tancem. Spolu s panem docentem nás usadili k ozdobené lavici, která byla takřka u ohně a my jsme tak mohli v poklidu sledovat tanečníka. Nutno podotknout, že tanečník byl velmi oddán svému umění, jelikož i když si během tance zlomil nohu, tančil v klidu dál. Patrně mu však nevyšel finiš jeho vystoupení, jelikož při pokusu přeskočit oheň, se odrazil zlomenou nohou, která se mu zlomila ještě víc a šťastný tanečník za doprovodu bubínků blaženě spadl do ohně. Zmateně jsem se rozhlížel kolem v domnění, že mu bude poskytnuta pomoc, avšak ostatní zúčastnění nehnuli ani brvou. Pouze šaman oděn v lidské kůži tanečníka odstranil z ohně a nahradil jej jiným, čerstvým a zdravím tanečníkem. Zábava tedy pokračovala.

Během vystoupení se podávala večeře. Místní kuchař mi přinesl na podnose kus čerstvě upečeného masa. Vzhledem k tomu, že onen kus masa měl na sobě ještě hodinky, které se až podezřele podobaly hodinkám, které jsem zahlédl na ruce našeho ztraceného průvodce Armána, nebyl jsem si jistý, zda mám opravdu hlad. Jarmil mě však upozornil, že pokud slavností chod alespoň neochutnám, tak kuchaře urazím. S velkou nechutí jsem si tedy ukousl z Armánovy ruky a abych vydal na odiv, že mi to chutná, hladil jsem si při tom břicho a na kuchaře se pousmál. Ten byl očividně v sedmém nebi a odběhl do své kuchyně připravovat druhý chod. Byl jsem skálopevně přesvědčen, že oním druhým chodem bude tanečník, kterému se nezadařil finiš ve formě skoku přes oheň. Ptal jsem se Jarmila, co budeme dělat, avšak on mě ujistil, že má plán a že se nemám bát.

Po slavnostní večeři (kterou jsem celou tajně vyzvracel Jarmilovi do klína) přišel na řadu čas námluv. Místní ženštiny připravené na páření vylezly ze svých kutlochů a začaly se svíjet u ohně. Už od pohledu bylo jasné, že jsou všechny nemocné a některé se pravděpodobně nedožijí rána. Jen tak namátkou jedna z „mých“ nevěst měla po celém těle jakési vředy, další během námluvního tance vychrchlávala jakési krvavé částečky. Nejvíce mě ale pobouřila jedna nevěsta, které táhlo na sto let. Vzhledem k tomu, že bez hnutí ležela na zemi jsem soudil, že již zemřela přirozenou smrtí. Myšlenka, že bych se měl s těmito tvory pokusit spářit mě velice znepokojovala a stále jsem čekal na Jarmilův mistrovský plán úprku. Když už se schylovalo k nejhoršímu, Jarmil z ničeho nic vykřiknul: „teď“, prudce vyskočil, dal šamanovi facku a utíkal do džungle. Byl jsem velice rozhořčen strohostí Jarmilova plánu, avšak neměl jsem na výběr a musel jsem utíkat za ním.

Nevím, jak dlouho jsme utíkali, ale zastavili jsme se až když vyšlo slunce a to právě na břehu jezera Mursi Lake. Jarmil pobíhal po břehu jak zbavený smyslů a tleskal. Pochopil jsem, že jsme u cíle cesty. Pan docent vytáhl z krosny rezervní prut. Na háček napíchl kousek tanečníka a nahodil. Nyní už zbývalo jen čekat. Usadili jsme se na břeh do písku a pan docent mi vyprávěl historky o bájném lidožravém sumci. Jeho vyprávění bylo tak přesvědčivé, že jsem na okamžik zapomněl na veškeré útrapy, kterými jsme si prošli a hltal každé jeho slovo. Povídali jsme si skoro až do večera, když tu se cívka prutu rozjela.

Pan Koloušek okamžitě hbitě vyskočil a mohutně zasekl. Prut se mu v ten okamžik ohnul až takřka u rukojeti a Jarmil se sunul pískem směrem do vody. Duchapřítomně jsem ho tedy chytil za pas, aby ve vodě nezmizel. Ryba si brala metry šňůry jak na běžícím pásu. Byl jsem přesvědčen, že nemá ponětí o tom, že nějaký maniak na břehu se jí pokouší přitáhnout. Jarmil je však zkušený rybář a po chvíli se mu daří rybu zastavit. V prutu i v Jarmilovi to praská, avšak oba zatím stále drží v celku. Chvíli se nic neděje. Jarmil nenavíjí a ryba stojí na místě. V tom patrně z posledních sil Jarmil zařve a začíná navíjet. Jde to z tuha. Ryba byla zhruba na pětistech metrech, takže se dá očekávat, že to bude na dlouho. Přišlo mi to jako věčnost. Jarmil stál statečně na kraji jezera a zapřen nohama za kořen stromu zběsile navíjel. Bylo to jako na houpačce. Jarmil navinul deset metrů a ryba záhy znovu oněch deset metrů vymotala. Nakonec po několika hodinách to bylo tu. Jarmil přitáhnul rybu až ke břehu. Byl to on. Lidožravý sumec, kterému do tří metrů moc nechybělo. Jarmil mě okamžitě pobídl, abych ho sumčím chvatem dotáhl na břeh, jelikož on už nemůže. Obrovská tlama plná zubů, do které by se s přehledem vešlo hříbátko mě však od podobných sebevražedných pokusů odradila. Nakonec jsem sumce chytil za ocasní ploutev a s vypětím všech sil vytáhnul na břeh. Odhadoval jsem ho na 150 kilo. A je to tu. Byl jsem svědkem úlovku ryby o které se jen šuškalo a navíc ryby takovýchto rozměrů. Rázem jsem zapomněl na nenávist vůči panu docentovi, kterou jsem si během výpravy vypěstoval a dojatě se s ním objal.

Tehdá se toho v Etiopii událo ještě hodně. Spolu s Jarmilem jsme zažili mnohá rybářská dobrodružství, kde jsme balancovali na pokraji smrti, potkali mnoho zajímavých lidí a nachytali ryby, o kterých se ani nevědělo, než jsme se nakonec po půl roce vrátili domů. To už je ale jiný příběh

 

Průměrná známka: 1,87

Komentář ke článku (1)

[ První | 1 | 2 | 3 | >> | Poslední ]