Ke konci loňské rybářské sezóny (konkrétně někdy na přelomu listopadu a prosince) jsem si chtěl ještě naposledy štrejchnout co se týče obludně monstrózních parem. Má poslední výprava byla naplánovaná do detailů ( v mém případě plánování do detailů znamená, že si koupím červy a vyvětrám auto po náročném víkendu, kdy se stávám taxikářem pro mé intoxikované a opilé kamarádíčky) Tedy vše bylo naplánováno a já se po obědě vydal na poslední kloudný rybolov v již pomalu končícím roce 2008. Nasedám do svého čerstvě vyvětraného automibilu, nasávám vůni blížícího se rybářského okamžiku (spolu s vůni zaslých zvratků kdesi v zadní části vozidla) a jedu. Cestou ještě dotankuju benzín a kupuju si rybářské cigarety a rybářský zapalovač. S plně natankovanou nádrží (bral jsem benzín za pade, jelikož díky rybářským cigaretám a rybářskému zapalovači mi víc nezbylo) a s rybářským výrazem ve tváři tedy odjíždím k vodě. Mým cílem byla řeka a tedy konkrétně její úsek uprostřed ničeho. Cestou kouřím rybářskou cigaretu, poslouchám rybářské rádio a spokojeně pobrukuju. Za nějakých patnáct minut plynulé jízdy přijíždím na místo. Zde končí asfaltová silnice a začíná polní cesta. Tato cesta by se mohla rybářskému laikovi zdát neprůjezdná, avšak já starý lišák vím, že v létě se dá projet bez problému. Najíždím tedy na polní cestu a v dáli již vidím vodní tok. Zřejmě možná díky své euforii z nadcházejícího rybolovu, možná kvůli omamné vůni rybiny, jenž se linula z mého nikdy nepraného rybářského trika, ale spíš proto, že jsem kretén, jsem si neuvědomil, že minulé čtyři dny pršelo a že sjízdnost polní cesty nebude tedy adekvátní k mým řidičským zkušenostem a skutečnosti, že nejedu v traktoru. Inu tedy s rybářskou písní na rtech jsem vjel na svažující se polní cestu v dobré víře, že za pár minut už budu mít nahozeno. Následující události zcela obrátily můj pohled na úspěšnost této rybářské výpravy. Jakmile jsem najel na cestu, vozidlo se stalo zcela okamžitě neovladatelné a zcela odevzdaně jel střemhlav dolů zapadlý ve vyjetých kolejích a pouze jsem si domýšlel, zda se převrátím na střechu nebo to nakonec dopadne dobře a převrátím se na bok. Ve finále jsem se nikam nepřevrátil, pouze jsem zapadl do bahna. Toto byla pro mě naprosto nová situace a zprvu jsem netušil, jak se zachovat. Udělal jsem tedy to, co by udělal každej správnej kabrňák a to tedy, že jsem na to šlápnul a pomalu, ale jistě jsem se bořil víc a víc do bahna. Po několika minutách zapadávání a neustálého tůrování motoru, jsem vydedukoval, že jsem na tom ještě hůř než před tím. Auto zapadlo do bahna tak elegantně, že nebyly vůbec vidět kola. Tato novinka mě velmi zarmoutila a donutila k dalšímu zoufalému činu a tím bylo zařazení neutrálu a pokus auto z bahna vyprostit tlačením. Tlačení neprobíhalo dle mých představ a to z toho důvodu, že se nebylo čeho zapřít a navíc to bylo i fyzicky nemožné. Přiznal jsem tedy sám sobě, že sám to nezvládnu a je tedy načase zavolat nějakýmu známýmu. Jaká byla moje radost, když jsem zjistil, že mám vybitý mobil. Zachvátila mě čistá bezradnost. Patrně jenom z povinnosti, či z dočasného vyšinutí, jsem se pokusil auto zvednout, ale bohužel i tento plán nevyšel. Vydal jsem se tedy po okolí hledat pomoc. Uprostřed pustiny, kdy jsem čekal každou chvíli, že budu napaden smečkou vlků, jsem na poli potkal největšího vidláka všech vidláků. Jako z obrázkové učebnice buranů, měl na sobě montérky, na hlavě cosi, co by se dalo přirovnat ke slamákové verzi kulichu v puse patrně zlomenou startku se postarší zemědělec hrabal v traktoru a něco opravoval. Vysvětlil jsem mu tedy svůj příběh, nicméně svou osobní pomoc mi nabídnout nemohl, jelikož opravoval traktor. Jediný co, tak mi v kokpitu traktoru vyhraval lopatu na sníh a popřál mi hodně úspěchů ve vyhrabávání auta. Abych to zkrátil, tak jsem tu lopatu na sníh opravdu použil na vyhrabání auta z bláta. Trvalo to dlouho, ale nakonec se to povedlo. Během kopání se u mě střídalo několik emocí a myšlenkových pochodů okořeněná občasnými nadávkami pokaždé, když jsem kus lopaty odlomil. Po úporné práci jsem tedy dostal auto mimo bláto, odnesl jsem zemědělcovi pahýl, který zbyl z lopaty na sníh a přemýšlel, jak se odsud dostanu zpátky, jelikož tou samou cestou si to pravděpodobně znova nelajsknu. Následoval tedy hodinový vejšlap kolem vody, načež se mi povedlo najít jakousi stezku, která vedla směrem, kde byly v dáli vidět střechy domů. To jsem považoval za úspěch a mohl se vrátit k autu. Následovalo ještě kratší omývání auta děravým kbelíkem, který jsem nalezl pohozený u vody. Nabírání vody do kbelíku a následný sprint k autu, dokud v kbelíku zbývá alespoň nepatrně vody, mě fyzicky dorazilo. Nicméně byl jsem konečně na rybách, měl jsem umytý a vyproštěný auto, měl jsem naplánovaný únikový výjezd. Začínala se mě opět zmocňovat rybářská nálada. Vytáhl jsem tedy rybářskou cigaretu, zapálil jsem ji rybářským zapalovačem. Vzal jsem z auta rybářské náčinní a pravou rybářskou chůzí jsem šel k vodě. A je to tu. Jsem na rybách. Zapíchl jsem to na mým oblíbeným místě a těšil se z pečlivě připravené rybářské výpravy. Rozdělal jsem si prut, navázal, zjistil že jsem si zapomněl červy doma, od srdce se zasmál, prut složil, všechny věci zabalil nasedl do auta a únikovým výjezdem jsem odjel domů. Tak končila moje poslední parmová a defacto jakákoliv rybářská výprava v roce 2008. Co mi přinese nový rok? kdoví. Očekávám, že letos už se mi obrácení auta na střechu konečně podaří

Komentář ke článku (0)