Máte rádi články o rybářských výpravách, kde autor barvitě popisuje své úlovky? S poetičností líčí okamžiky zdolávání a vy napjatě čekáte, zda to dopadne dobře? Jak radostně následně reportuje o pocitech báječna, když ryba je již v podběráku a on ji třesoucíma rukama přeměřuje v blažené předtuše ataku svého osobního, ba přímo neosobního (světového) rekordu? Necháváte se strhnout atmosférou neustálých záběrů, dechberoucího zdolávání, praskání prutů i praskání v zádech fyzicky vyčerpaných avšak šťastných rybářů? Prožíváte s autorem jeho šťastné chvilky a přejete si alespoň na chvíli zapomenout na strasti běžného dne a okusit něco z jeho zážitků? Ano? No proč ne? Je to v pořádku. Je to hezké, je to milé a všude je podobných článků spousty, takže výběru je habaděj.

Články o rybářských zážitcích, kdy autor chytil mnoho ryb se přeci tak hezky čtou. Nicméně je třeba konstatovat, že tyto články jsou určeny pro širokou veřejnost, pro masu. Navíc je jich tolik, že povětšinou ztrácí svou originalitu a postupně zapadají, jelikož se objevují další a další podobné články.

Jak jsem již říkal. Těchto článků je třeba. Čtou se hezky a široká rybářská veřejnost si je vždy ráda vyhledá. Nicméně i v tomto oboru se v poslední době začínají ozývat jedinci, kteří chtějí po článku něco víc. Chtějí v něm nalézt syrovost, chtějí v něm nalézt emoce. Ne ty mnohdy vyumělkovaně pozitivní, ale ty negativní. Chtějí cítit zmar. Chtějí být rozevlátí, rozervaní, zranitelní. Chtějí se smát a zároveň plakat.

Jako první tyto hlasy vyslyšel v 90. letech dnes již zesnulý rybář a milovník pěstěného kníru docent Jarmil Koloušek, který se snažil o revoluci v rybářských článcích. On nepsal pro všechny, kdepak. Psal pro náročné. Nemazal čtenáři med kolem huby. Líčil běžné zážitky z běžného lovu. Zaměřoval se hlavně na pocity, na atmosféru. Snažil se z článků dělat umění. Jistě jste někteří četli jeho některé dnes již kultovní články jako například: „dnes jsem na rybách plakal“, „dnes jsem plakal i když jsem přijel z ryb“ a nebo „dnes jsem na ryby nemohl jet, jelikož jsem z ústavného pláče dostal zánět spojivek“, popřípadě „dnes už plakat nebudu, jelikož se na rybách zabiju“. Ano, běžný rybář si z takového článku nemohl odnést žádné ponaučení ani nasát hřejivou atmosféru radosti z mnoha úlovků, avšak někteří rybářští gurmáni jeho články hltaly.

Bohužel po jeho smrti se na udnerground rybářské žurnalistiky pozapomnělo, což je podle mě škoda. Spolu s několika nadšenci jsme se proto rozhodli pokusit se tento žánr uvést opět k životu a navázat alespoň částečně tam, kde pan docent skončil.

Ještě než dojdu k samotnému článku (což by tedy patrně už bylo záhodno) musím naléhat na ty, kteří nejsou rybářští fanšmekři, aby již dále nečetli, jelikož se jim článek nebude líbit. Vzhledem k tomu, že underground rybářské žurnalistiky je čistě nekomerční záležitost, jsou všechny komerční názvy komerčních výrobků v článku samotném jednotně nahrazeny slovem „Šuplér“. Nechť máte tedy z článku dostatečný požitek.

 

 

 

 

Článek

 

Den 0

Je to tu. Konečně začíná kýžená dovolená a já celý natěšený nemůžu dospat. Dnes totiž vyrážím s kamarádem Vlastou na kapry na Labe. Celý týden jsem poctivě válel koule ze směsi Šuplérbaits. Válel jsem je i v práci, což vzhledem k tomu, že se živím jako řidič dálkového autobusu byl mnohdy zajímavý zážitek. I když mi na hranicích s Ukrajinou zabavili pohraničáři celou naválenou denní dávku a zemřeli mi dva pasažéři na otravu z rybích mouček a esence monster crab, i tak mám naváleno poctivých 200kg kulatého štěstí.

Ráno se probouzím ještě před zvoněním budíku. Pln štěstí, nadšení a radosti zmateně peláším v trenýrkách do auta a odjíždím vyzvednout Vlastu. V půlce cesty obracím auto a vracím se domů převléknout a naložit věci do auta. To celé, ač to trvá maximálně pár minut, mi připadá jako věčnost, nicméně vše je naloženo, kontrola před zrcadlem potvrdila, že mám na sobě oblečení, takže nyní již opravdu můžu vyrazit. Jsem tak roztržitý, že zapomínám manželku pouty připoutanou k radiátoru ze včerejší oslavy našeho výročí, avšak ona to jistě pochopí.

Vlasta již netrpělivě přešlapuje před domem. Vlasta kaprařskou výpravu bere jako sváteční událost, takže je ve smokingu a cilindru. Patrně se nemůže dočkat ještě víc než já, proto když mě uviděl přijíždět, nadšeně se rozebíhá proti autu a proskakuje zavřeným okénkem u dveří na sedadlo spolucestujícího a vykřikuje: „Jeď, jeď, jeď“. Jakmile jsem vlastovi ošetřil rány a vyndal střepy z hlavy, nakládáme jeho věci do auta a vyrážíme.

Cesta nám ubíhá celkem rychle a atmosféru a nadšení přikrmujeme zpěvem rybářských písniček od pana Šuplér. Vlasta je natolik rozrušen a nadšen, že během cesty měl třikrát mrtvičku a na nose se mu udělal malý vřídek.

Jsme na místě. Vybalujeme věci a Vlasta se pouští do nafukování člunu. Tvrdí, že na hledání pumpičky není čas, tak se jal člun nafukovat pusou. Mezitím jsem postavil bivak a jakmile Vlasta z nafukování člunu omdlel, vytáhl jsem z auta pumpičku a člun dofouknul. Když Vlasta přišel k sobě, bylo již vše připravené. Nalodili jsme se tedy na člun, připevnili echolot od Šuplér a vyrazili hledat lovné místo. Po zmapování dna jsme se rozhodli umístit dva pruty na hranu koryta a každý si jeden prut hodí pod převis na protějším břehu, kde jsme objevili mušlové pole o které si Vlasta rozřízl nohu a co je zajímavé, tak i ret.

Strategie je tedy připravená a následuje úprava místa a příprava na večerní zakrmování. Vytahujeme z auta mých 200kg koulí a 500kg těch Vlastových. Pro tento rybolov jsem sáhnul po klasice a připravil jsem dvě příchutě. Kaviár a Scopex. Vlasta taktéž nijak neexperimentoval a uválel si od Šuplér svou klasiku mrtvého korýše, mrtvého kraba a mrtvého pošťáka. Původně jsme chtěli zakrmovat kobrou od Šuplér, avšak Vlasta byl příliš přemotivovaný. Při prvním švihu si vyšvihnul oko. Při druhém švihu si vykloubil kotník a při třetím švihu zahodil kobru do vody. Zakrmovali jsme tedy z lodě, což při první várce 100kg byla celkem fuška. Zakrmování trvalo pět hodin a mezi tím slunce zašlo za obzor. S Vlastou jsme se shodli, že dnes již chytat nebudeme a půjdeme spát brzo, abychom byli ráno svěží a odpočatí.

Den 1

Ráno mě ze sna budí hlasité kvílení. Vybíhám z bivaku a vidím Vlastu u protějšího břehu jak si drásá záměrně chodidla o škeblové pole. Omlouval to tím, že nemohl dospat a nevěděl, jak jinak se zabavit.

No nic. Je čas nahodit a čekat. Tedy nahazujeme a čekáme. Čekáme dlouho. Čekáme statečně. Znaven čekáním se namáhavě překulím na lehátku od Šuplér a dumám, co bych mohl udělat lépe. Dumám dlouho, ale nic nevymyslím. Pro sichr se ještě jednou převalím na lehátku a pozoruji okolní přírodu. Zjišťuji, že okolní příroda toho nemá moc co nabídnout, jelikož se okolní příroda skládá z keřů a komárů. Teprve nyní si uvědomuji, že těch komárů je zde více, než je zdrávo. Usoudil jsem tak z mokvajících puchýřů všude na těle a z Vlasty schouleného do klubíčka jak s pláčem odevzdaně rukou odhání roj komárů přes který není vidět a polohlasem šeptá: „tak už mě doražte, doražte“. Zdráhám se použít repelentu, jelikož jsem přesvědčen, že to kapr ucítí, proto se pomažu Vlastovou močí, která ulpěla na jeho lehátku a doufám v zázrak. Zázrak se nekoná a spolu s Vlastou se hermeticky uzavíráme do svých spacáků. Vlasta se hermeticky uzavřel spolu s krysou takže se urychleně hermeticky oduzavřel, s vřískotem vyběhl z bivaku, aby ho do něj roj komárů záhy zahnal zpět. Následujících pár hodin Vlasta s kusem železa prohledává celý bivak odhodlán odhalit krysu a ukončit její život. Krysu však nenachází.

Začíná se stmívat a je nutno konstatovat, že jsme zatím bez záběru. Já jsem však optimista, jelikož můj barometr ukazuje, že se mění tlak a tedy předpokládám mírnou změnu počasí, což snad kapry popožene.

Den 2

Ráno mě probouzí neskutečná zima. Nejen, že teplota klesla o dvacet stupňů, ale Vlasta ve své paranoie celou noc nespal a hledal krysu. Dokonce mi ve spánku sebral spacák a hodil ho do vody s tím, že se krysa utopí. Uvařil jsem si alespoň teplou kávu a dal svůj spacák sušit. Vlasta už zanechal marného hledání krysy a začali jsme diskutovat, co dál. Návrh byl jednoznačný. Změna nástrahy. Nastražili jsme tedy halibut pelety od Šuplér a čekaly změnu k lepšímu.

Den pozvolna plynul a zatímco Vlasta s krumpáčem pobíhal po okolí a rozrýval každou brázdu ve snaze najít krysí hnízdo jsem odpočíval ve svém křesílku. I když zatím nebyl záběr, byla to pohoda. Komárů díky nízké teplotě ubylo a já v teplákách a svetru spokojeně usrkával ze šálku horkou kávu. Do setmění však záběr nepřišel.  Jde se spát. Před spaním jsem ještě zkontroloval barometr, který opět hlásil změnu tlaku, tudíž jsem očekával opět oteplení. Vlasta po celodenním rozrýváním pole spal jako dudek a ze spánku si cosi blaženě mumlal pod vousy. Zapínám příposlech a jdu spát.

 

 

 

 

Den 3

 

Ráno mě opět budí zima. Teplota klesla o dalších deset stupňů a blíži se k nule, což je na červen nezvyklé. Nechávám Vlastu pokrytého jinovatkou v poklidu dál podřimovat a jdu zkontrolovat pruty. Všechno je v pořádku. Začínám být krapet rozmrzelý. Vlasta také vstátá a stěžuje si na zimu a na krysu, která mu v noci přeběhla několikrát přes obličej. Nicméně je třeba vyřešit nejprve ryby. Volíme strategii zimního lovu a přestáváme krmit po metrákách a spíše se soustřeďujeme na prezentaci samotné nástrahy. Vlasta nasadil svůj těžký kalibr, tedy mrtvého pošťáka, kterého nechal přes noc namočeného v dipu smrtící oliheň. To už jde opravdu do tuhého, jelikož dip smrtící oliheň leptá při kontaktu pokožku a při letmém pohledu může způsobit neplodnost. Vlasta tedy nahazuje své osvědčené kalibry do vody a následně rozsypává kolem bivaku jed na krysy. Já zkouším rohlíkové boilies a na druhý prut dávám kukuřici.

Navlékám si druhý svetr a druhé tepláky a ze svého lehátka pozoruju Vlastu, jak šplhá po stromech a hledá v korunách stromu krysu.

Je to zvláštní, ale do setmění opět žádný záběr. Vlasta mezi tím spadl ze stromu a narazil si kostrč a promáčkl bradu.

Jdeme spát. Opět zapínám příposlechy a kontroluji barometr. Ten hlásí opět nějaké změny tlaku, tudíž jdu spát s neblahou předtuchou dnů příštích. Vlasta re rozhodl spát bez spacáku, jelikož v tom jeho je určitě krysa.

Den 4

Ráno je kosa jak v Rusku. Teplota klesla pod bod mrazu a Vlasta je modrý a má omrzliny. Dostat se z bivaku chvíli trvá, jelikož nám zamrzl suchý zip. Kontroluji pruty, ale žádná změna. Pouze mi přijde, že moje hlásiče Šuplér zamrzly a led dioda je již opravdu led diodou. Polévám Vlastu horkým kafem, aby se zahřál a špekulujem co dál. Já už opravdu nevím, jak se zachovat, tak nastražuju kus sýrového těsta. Vlasta vytahuje z kufříku malý trezorek. Opatrně ho klíčkem otevírá a vytahuje z něho plastovou krabičku, na které je smrtka s překříženými hnáty a nápis SATAN. Kleštičkami a peánem ji opatrně otevírá. Po otevření se z krabičky vyvalí hustý zelený dým, který nám rozežírá střechu bivaku. Jakmile dým vyprchá, naskýtá se mi pohled na dno krabičky. Jsou zde dvě černé koule. Vlasta říká, že toto boilies koupil na černém trhu a že je zakázáno ve všech státech, kde mají lidé svá práva. Velmi obezřetně nastražuje toto boilies na lanko z chirurgické oceli (obyčejný návazec by prý shořel) a nahazuje do vody. Oblékám na sebe poslední zbytky oblečení a ulehám na své sněhem pokryté lehátko. Sleduji vodu a s nelibostí pozoruji ledové kry, které se pohupují po hladině. Jediné místo bez ker je v místě, kam Vlasta nahodil svého Satana. Nutno podotknout, že voda v těchto místech je zbarvená do červena a občas zabublá. Dokonce bych dal ruku do ohně za to, že sem a tam v těchto partiích vypluje na povrch kapr břichem vzhůru.

Vlasta ve volné chvíli ve sněžnicích a se svým psím spřežením prohání po okolí polární krysy. Začínám mít obavy, že tato rybářská výprava bude bez valného úspěchu. Celkem se nudím, jelikož Vlasta se prohání kdesi po okolí a okolní příroda je v této kose celkem nudná.

Jak je již zvykem do večera opět žádný záběr. Vlasta se vrátil z lovu polárních krys, ale vyjma tučňáka nic extra neulovil. Pojímám podezření, že žádná krysa nikdy nebyla.

Jdeme spát. Zapínám opět příposlech a kontroluji barometr. Barometr zamrznul, takže aspoň, že tak. Vlasta se rozhodl, že dnes bude spát venku spolu se smečkou svých tažných psů (do dnes nevím, kde je sehnal), aby byl v bezpečí před krysou.

Den 5

Ráno je sněhová vánice. Kolik je stupňů nevím, jelikož zamrzl i teploměr. Bivak protrhávám, jelikož je tak zmrzlý, že nejde otevřít. Nacházím Vlastu pohozeného v závěji sněhu a jdeme balit. Bivak nelze složit, jelikož zamrzl do neměnné podoby. Nechávám ho tedy na místě a plánuju, jak si od Šuplér koupím nový. Patrně přijdu o prsty u nohou, jelikož jsou černé a voní po čpavku, avšak to mě momentálně netíží. Nyní je aktuální otevřít zamrzlé auto a odjet, což se nám nedaří, takže Vlasta vysklil čelní sklo a auto otevřel zevnitř. Co jde složit, skládáme, co nejde, necháváme na místě a odjíždíme. Celou cestu domů nám chumelí předním sklem do auta a my se již nemůžeme dočkat další rybářské výpravy. 

Komentář ke článku (53)