Byl ztepilý, byl pohledný, byl tučný, byla s ním legrace, byl upřímný a spravedlivý. Byl to Poslední Labský Mohykán. Měl něco málo přes dvacet kilogramů a brázdil koryto řeky Labe s grácií hodné delfína. Jeho ladné pohyby vířily dno a jeho ještě ladnější křivky se stávaly velmi často předmětem mokrých snů lačných kaprařských sportovců.

Žil si velmi spokojeným a spořádaným životem. Každý den udělal radost jednomu modernímu a sportovnímu rybáři, nechal se s ním vyfotit, nechal se změřit a převážit a následně putoval zpět do vody. Za ta léta si udělal u vody toliko přátel mezi kapraři, jelikož v širokém okolí nebylo moderního sportovního kapraře, který by Posledního Labského Mohykána nechytil. Ano to je ta pravá rybařina. Chytit kapra, kterého před vámi chytlo již tisíce a tisíce rybářů, udělat si s ním stejnou fotografii jako již tisíce a tisíce rybářů před vámi, kapra pustit a další den jej chytit znovu a opět se s ním vyfotit.

Co Vám budu říkat, byla to prostě idyla a to pravé splynutí s přírodou. Bylo v tom takové to pravé rybářské tajemno. Chytím Posledního Labského Mohykána dnes? Chytím ho až zítra? Chytím ho tento týden třikrát? Bude vážit jinak než včera?

Jednoho dne se však stala tragédie. Ten den slunce nevyšlo a ani kohouti ráno nekokrhali. Byla mlha. Dva zlí a pokroucení nemoderní nesportovní kapraři ulovili na svou udici Posledního Labského Mohykána. Ten v domnění, že jde o rutinu na břehu zapózoval s úsměvem na fotografický přístroj, leč ejhle. Místo obvyklé báječné hodinové procedůry byl vložen do kádě s vodou a nešetrně převezen krvelačnými zlými nemoderními nesportovními kapraři do jakéhosi vesnického rybníku. Ledabyle byl vhozen do vody a v tu ránu se ocitl osamocen. Poslední Labský Mohykán byl smutný. Vypadalo to, že pohádka skončila.

Několik týdnů uplynulo a zpráva o odvezení Posledního Labského Mohykána se šířila mezi lidmi rychlostí blesku. Nenašel se však nikdo odvážný, kdo by sličného kapra zachránil.

Když už naděje všech pozvolna upadaly, zaburácel v dáli tón hlásiče fox. Hustou mlhu pročísla jeho mocná led dioda. Mlha se pomalu rozestoupila a z dáli na své kouzelné létající podložce přilétá ON. Princ Kaprař. Nadšený dav jej slastně obklopuje, vyvolávají jeho jméno a oslavně jej vítají rozhazováním rybích mouček. Princ Kaprař třímajíc ve své dlouhé a pevné paži děličku a sakem mávajícím nad hlavou dával prostým a nechrabrým moderním sportovním kaprařům naději. Naději, že Poslední Labský Mohykán bude navrácen do svaté vody. „Pomoz nám, pomoz nám princi“. Svorně vyvolávali nechrabří moderní sportovní kapraři obklopujíce prince Kapraře. Princ Kaprař ledabyle přikývl a rozjel se na své kouzelné létající podložce směrem k návesnímu rybníčku Tajemné jezero. Zde se chrabře utkal se zlými nemoderními nesportovními kapraři, které porazil a Posledního Labského Mohykána ze zakletého jezera polibkem vysvobodil. Zlí nemoderní a nesportovní kapraři propadli peklu, kde jim kaprařský ďábel Jarda Vítek kleštěma dělal zlé věci.

To bylo slávy, to bylo radosti. Kaprařský lid provolával hurá, hurá a pakliže nevymřel, provolává hurá do dnes. Král Krása nabídl princi Kapraři půlku království a Posledního Labského Mohykána za ženu, ten však ve své skromnosti odmítl. S Posledním Labským Mohykánem strávil pouze vášnivou noc, vyfotil se s ním a celého ho pomazal magickým klinikem. Jakmile zde práce pro prince Kapraře skončila, odletěl na své létající podložce dál šířit slovo kapří. Proslýchá se, že v království Mušovském byla unesena princezna K-70 lstivím černokněžníkem Masařem. To je práce pro prince Kapraře.

Komentář ke článku (20)