Ahoj parto,

podařilo se mi v archivu objevit krátkou povídku Kapřík Luboš, kterou napsal pan docent Jarmil Koloušek ve svém patetickém období a která je smutná. Takže se na to vrhněte a pak povězte, jak moc jste byli smutní.

Kapřík Luboš

Kapřík Luboš spatřil světlo světa v kapří líhni kdesi uprostřed Čech. Start do života neměl nikterak jednoduchý, jelikož byl neduživý potěr se sklony k depresím. V sádkách si kapřík Luboš odkroutil pár let, když tu byl jednoho sychravého rána uzmut člověkem v gumových kalhotách a vhozen do kádě s dalšími kapříky. Nastala neřízená panika. Nikdo nevěděl, co se děje. Někdo prohlašoval, že jedou na výstavu, jelikož jsou hezcí, jiný zase provolával Boha, jelikož prý nastal soudný den. Jeden kapr dokonce hystericky vyřvával, že on takhle neumře, on ne a z kádě mohutným výskokem vyskočil, aby byl záhy člověkem v gumových kahlotách opět vrácen. Tento pokus ještě kapr učinil párkrát, avšak, když byl pokaždé vrácen, uchílil se pouze k tichému protestu v koutu kádě.

Kapřík Luboš se pomalu smiřoval se svým osudem. Trvalo několik hodin, než byl kapřík Luboš nasypán z kádě do vody. Najednou byl Kapřík Luboš v novém prostředí, které neznal. Všude kolem něho byly po dně rozesety kolínka, žížaly nebo kousky brambor. „To mi přijde k chuti“ pomyslel si kapřík a jal se ochutnat první sousto. Bohužel nebyl na místě sám a ostatní čerstvě vysazení kapříci měly stejný plán. Souboj o potravu byl tuhý, avšak v jeho průběhu si kapřík Luboš povšimnul zajímavé věci. Jakmile některý z jeho kaprů pozřel potravu ze dna, cukla mu hlava a zvláštními pohyby mířil směrem k hladině ke břehu. Jelikož byl kapřík Luboš zvídavý kapří adolescent, připlul se podívat ke břehu, kam to všichni kapři míří. Na břehu zahlédl dobrých dvacet lidí třímajících jakési klacky a na provázku, který z klacků vychází vytahují na břeh kapry přímo z místa, kam byly před chvilkou nasypáni. Kapřík Luboš nechápal, co se děje a vždy posmutněl, když některý z jeho kamarádů dostal šutrem za uši a byl ukryt do křoví. Toho dne se kapřík Luboš zařekl, že si bude dávat majzla.

A jak si předsevzal, tak se také stalo. Úspěšně se vyhýbal nástrahám zlých lidí s klacky a spokojeně rostl, sílil a hlavně tloustl.

Léta plynuly a kapřík Luboš si spokojeně vegetil ve svém rybníku. Našel si zde kamarády a tak nějak se tu cítil jako doma. Jednoho dne se v jeho teritoriu objevila zvláštní kulička. Kapřík Luboš nikdy nic podobného neviděl, takže nezbývalo, než se to pokusit ochutnat. Bylo to výtečné. Nic zvláštnějšího ještě nikdy nejedl. Ejhle hned vedle je další kulička. Jakmile kuličku ochutnal, ucítil v puse bodnutí a cosi ho táhlo směrem ke břehu. Samozřejmě se kapřík snažil bránit, ale síla, která ho táhla byla silnější. Kapřík Luboš byl přitáhnut ke břehu, vyloven jakousi sítí a položen na měkkou mokrou věc. V tu ránu ho obklopilo několik zvláštních lidí, začali tleskat a potřásali rukou jednomu z nich. Kapřík Luboš očekával ránu šutrem do týla, avšak nic takového se nekonalo. Místo toho mu jeden z lidí do pusy nakapal nějaký odporný sajrajt, který pálil jako čert, zvážili ho, změřili a pak si ho každý z lidí bral do náruče a fotil se s ním. Kapřík Luboš neměl ponětí, co se děje, proč ho každý z těch lidí bere do náruče a proč se při tom pitomě usmívají a zakloňují hlavu a hlavně, proč to trvá tak dlouho? Proč už mu nedali šutrem za uši, ať je po všem? K jeho velkému úžasu ho asi po hodině pouští zpět. Sice naprosto vyčerpaného, takřka bez slizu a přidušeného, ale živého. Kapřík Luboš byl více než překvapen a cítil, jak mu spadl kámen ze srdce. Tento zážitek byl však jen začátek. Od toho dne v rybníku přibývalo voňavých a barevných kuliček a kapřík Luboš se na nich stal závislým. Věděl, co se stane, když je bude jíst, ale nemohl si pomoct. V těch kuličkách bylo něco, co kapřík chtěl, i když to nepotřeboval. Když neměl dlouho kuličku, byl nervózní, klepal se a měl průjem. Jelikož byl často uloven, míval v puse boláky a na těle šrámy. Už nebyl tak čiperný a zdravý jako dřív, avšak v rámci možností se mu dařilo. Již dávno pozbyl vize hezké budoucnosti, na svůj sen, že se stane kouzelníkem, dávno zapomněl a soustředil se jenom na to, přežít den. Musel mít svou dávku kuliček, ale drásalo ho neustálé vytáhování za hubu na břeh, focení a hlavně ten debilní klinik, ze kterého se mu zvedá akorát kufrt, štípe strašně a je k hovnu, jelikož mu to místo, kam mu to nakapou akorát namokvá a bolí mnohem dýl než bez něj.

Jednoho dne se mělo všechno změnit. Po týdnu byl opět chycen a dotáhnut na břeh. Snažil se maximálně spolupracovat, aby to už měl za sebou a byl vpuštěn zpět, když tu přišlo něco, co nečekal. Byl na něj vhozen mokrý hadr a byl přenesen do jakési nádoby. Vůbec netušil, co se děje. V nádobě byl několik hodin, když tu ho nějaký člověk předal jinému člověku a tento člověk jej vhodil do vody. Byla to jiná voda než na jakou byl zvyklý. Bylo zde mnohem více kaprů než u něj doma. Tito kapři byli nějací divný. Doma na rybníku byli kapříci většinou čiperní a veselí, tady byli smutní a bez jiskry. Jenom se tak ploužili v zástupech a sem tam něco sezobli ze dna.

Pro kapříka Luboše nastalo nejhorší období v jeho životě. Jeho závislost na voňavých kuličkách posílila a Kapřík Luboš byl vytahován na břeh skoro každý den. Postupem času ztratil cit v tlamě, kterou už ani nemohl zavřít a navíc se mu špatně plavalo, jelikož z jeho ploutví zůstaly beztvaré cáry. Každý den ho bolelo jenom to, že žil. Den ode dne byl pohublejší a v žalostnějším stavu. Začaly mu vypadávat šupiny, hubu měl rozervanou do mrtě a stolice měla nádech do žluta. Občas si vzpomněl na své mládí na den, kdy byl poprvé vysypán domů a kdy viděl ostatní kapry, jak jsou vytaženi na břeh a tam jsou zabiti. Jak jim nyní záviděl jejich rychlou smrt.

Je sychravé podzimní ráno. Mlha se opřela do břehů a pokryla vodní plochu. Je ticho. Jenom vlnky šplouchají o rákosí a sem tam protne vzduch zakrákání krkavce. Za rákosím se ve vlnách pohupuje Kapřík Luboš. Tělo má nafouknuté, výraz zastřený, ale úsměv je patrný. Je mrtvý. Konečně došel svého klidu.

Plakali jste? Já ano. Povídka je opravdu smutná. 

Komentář ke článku (38)