Ačkoliv jsem se dostal do levelu, kdy mi na Mrku není zveřejněna ani jedna otázka a tím je mé působení značně zkrouhlé, nevěším hlavu. Já tu sklenku vidím do půli plnou, ne z půle prázdnou. Jelikož blogy nikdo nečte, tak si tady můžu stěžovat a hartusit, jak je mi libo. 

Tedy se zeptám (patrně sám sebe) jak lze na Mrku činit humor (ať dobrý, tak ten špatný), který by byl akceptovatelný? Ať si udělám srandu z kohokoliv, najde se několik lidí, kteří se začnou kvůli tomu hádat a proto celý tento vtípek (tedy díky několika jednodušším respondentům) je označen za provokační téma a odstraněn. Opravdu je třeba, aby se Mrk stal toporným místem bez emocí a zábavy, kde se (vyjma jáder) diskutuje poklidně a podle předem zajetého scénáře? Ano je to třeba. Jelikož jakékoliv vybočení ze zajetých kolejí není přínosem pro Mrk. Co není přínosem pro Mrk není hezké a kodex potom pláče. Chcete, aby kodex plakal? Já teda ne. Buďte tedy rovní, toporní a mějte rádi štěńátka.

Pakliže se tady bude něco dít, tak bude anketa. Pokud se tady nic dít nebude, tak anketa nebude.

Mediálním partnerem tohoto článku je měsíčník Mladý kaprař a týdeník Květy. Výtěžek z tohoto článku půjde do Afriky (jen tak)

Komentář ke článku (303)

Jelikož si bohužel všemocný z všemocných nepřeje publikovat takto smutnou a depresivní zprávu na svém pracovišti (Mrku), potom jsem se rozhodl, že toto oznámení přesunu sem. Zadávám tedy přesnou repliku púvodního znění, které mi zaslal zarytý docentův fanoušek:

S bolestí v srdci je mou smutnou povinností vám oznámit, že nás dnes v brzkých ranní hodinách navždy opustil přední východoevropský rybář, zakladatel kaprařiny (později Pravé kaprařiny), vedoucí rybářského kroužku pro nevidomé, vášnivý včeralař, zahrádkář a kardiochirurg - samouk pan docent Jarmil Koloušek. Budiž nám i jeho rodině útěchou, že zemřel při tom, co miloval a tedy při tření se se sumci. Pan docent byl zastáncem myšlenky, že ryby je třeba pochopit a proto posledních pár týdnů žil pod vodou s kolonijí několika sumců se kterými se postupně spřátelil. Osudnou se mu pravděpodobně stala 90 kilová jikrnačka, která ho během tření zalehla a zardousila. Jeho tělo bylo nalezeno dnes ráno v 7 hodin na břehu řeky Labe značně zohavené od lumíků.

Pan Koloušek po sobě zanechal vedle rozdělané práce taktéž dvě děti a manželku, která bude podle keltského rituálu pohřbena spolu s ním v bandasce.

Naše myšlenky nyní směřují hlavně k pozůstalé rodině, která se nyní ocitla bez živitele. Pan docent byl nejen špičkovou kapacitou ve svém oboru. Byl to taktéž jeden z posledních evropských gentlemanů, oblíbený pedagog a usměvavý člověk.

Pan Koloušek zemřel, ale jeho dílo žije dál. Spolu s jeho týmem jsme se rozhodli pokračovat v jeho nedokončené práci a kolektování práce již dodělané. Taktéž máme v archivu několik nikdy nezveřejněných videí, které chystáme sestříhat a publikovat.

Místo u Labe, kde bylo nalezeno jeho tělo a kde stále ještě díky fušerské práce vyšetřovatelů leží (a pravděpodobně ještě dlouho ležet bude) se stalo od rána poutním místem mnoha rybářů a milovníků přírody, kteří na jeho zohavené tělo pokládají květiny, bonboniéry, či různá přáníčka.

Jelikož jsem přesvědčen, že pan docent měl mnoho přátel a ještě více obdivovatleů, máte nyní zde prostor se s tímto velikánem naposledy rozloučit, popřípadě o něm napsat něco milého.

Není třeba truchlit. Jarmil by si to tak nepřál. Věřte, že se na nás ze shora dívá a při chytání jeho oblíbených marén se na nás usmívá.

Komentář ke článku (1)

Už od útlého mládí jsem skalním fanouškem cestovatele, rybáře, inovátora, vědce a zasloužilého reprezentanta v ženském ledním hokeji docenta Jarmila Kolouška. Vždy jsem s obdivem četl jeho články a hltal z nich jeho příběhy. Představoval jsem si, že jsem tam s ním a tyto jeho dobrodružství s ním sdílím. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se s tímto velkým mužem setkám.

Nemožné se stalo realitou v loňském roce na konci měsíce července. Coby příležitostný rybářský reportér se mi dostalo cti, že jsem byl pověřen svým osobním vydavatelem zúčastnit se s Jarmilem jeho rybářské expedice do Etiopie. Jarmil se v těchto končinách pohyboval již dříve, avšak pouze v rámci svého výzkumu, kdy na náklady Evropské unie zkoumal, jaká je v Etiopii teplota. Vybaven teploměrem procházel celou zemi křížem krážem a zapisoval teplotu do notýsku, který mu byl později na letišti na Ruzyni zcizen asijským výrobcem hodinek. I když celý tento projekt vyšel Evropskou unii na 30 milionů euro, zcela jistě nevyšel vniveč a asijský výrobce hodinek tedy může s přehledem a zcela okamžitě zjistit, jaké teploty se na konkrétních místech naměřily.

Jarmilova cesta do této země byla však letos soukromého rázu s cílem získat znalosti a zkušenosti s lovem tamních ryb.

Dnes je 29. července a já čekám na Ruzyni na Jarmila a jeho tým, abych se k ním mohl připojit na jejich výpravě. Sedím v křesílku a nervózně si třu stehna dlaněmi, když tu ke mně přichází Jarmil. Vypadá nervózně až vystrašeně. Na mou otázku, co se děje, mi sděluje, že musíme rychle vstát a nenápadně jít na ranvej, kde nás čeká soukromé letadlo. Vzal mě prudce za ruku a smýkal se mnou ze strany na stranu. Na můj dotaz, co tak narychlo, mi odpověděl, že má ve slipech schovanou kostku hašiše a je třeba jí dopravit urychleně a nenápadně do Etiopie. Velice ve mně hrklo a jal jsem se dodržovat jeho pokynů. Jarmilovi se však nenápadné chování příliš nedařilo. Přes tekoucí pot mu nebylo vidět do tváře a jeho umělý nenucený úsměv vyvolával dojem, že právě zabil prezidenta a chystá se zabít dalšího. Navíc cestou na ranvej vrazil do příslušníka policie a šlápl policejnímu psovi na hlavu. To už na něj bylo očividně moc, jelikož zpanikařil, dal dalšímu policistovi lepáka a utíkal směrem ven. Nemohl jsem v dané situaci nijak kloudně reagovat, neboť Jarmil mě stále držel za rameno a já jsem tedy byl nucen běžet za ním. Je zvláštní, že jeho chování nevyvolalo u nikoho z přítomných policistů žádnou reakci a ti si šli dále po svých. Jakmile jsme vyběhli ven, Jarmil se ujistil, že nás již nikdo nepronásleduje a pobídl mne, ať ho následuju. Nezmohl jsem se na jediné slovo, proto jsem šel tupě a poslušně za ním. Minuli jsme hlavní areál letiště a zavítali do podivných končin. Přelezli jsme rezavý plot (respektive po kontaktu s čímkoliv se tento plot samovolně rozpadnul a přeměnil na prach) a před námi se rozprostřela menší přistávací dráha s hangárem. V hangáru se nacházelo jakési staré plátěné letadlo a vedle něho seděl na kbelíku starý muž s hákem místo ruky a s kusem šrapnelu zabodnutým v hlavě. K mému překvapení se s ním Jarmil přátelsky pozdravil a předal mu ze slipů onu kostku hašiše. To už bylo na mě moc a proto jsem nevydržel a začal se Jarmila vyptávat na celou tuto situaci. Zjistil jsem, že Jarmil nemá na tuto výpravu příliš peněz, proto si nemůže dovolit celý tým a ani letenky. Jediné, co by mu zaplatilo návštěvu Etiopie je pašování drog a proto neváhal a šel do toho. Na mou otázku, proč tedy poletíme takovou troskou mi sdělil, že Radžim (bezruký pilot letadla) je jeho dlouholetý přítel a že on nás tam dopraví zadarmo. Při pohledu na Radžima, který byl pravděpodobně opilý a s velkou libostí vykuřoval hašiš, který dostal od pana docenta jsem necítil přílišnou radost z našeho pilota, avšak věřil jsem panu Kolouškovi, že to dopadne dobře. Nastoupili jsme tedy do letadla, kde nás k mému velkému údivu usadila na naše místa letuška. Mé lehce stoupající dojmy ohledně kvality letu však záhy zhatila skutečnost, že jsem při opření se o stěnu letadla protrhl plachtu a z letadla vypadnul ven. Když jsem opět nastoupil do letadla, letuška mi oznámila, že se nemám ničeho dotýkat a jala se trhlinu v boku letadla zašívat jehlou a nití. Jarmil seděl v sedadle přede mnou a v klidu si četl noviny. Před odletem k nám ještě zavítal pilot Radžim, který nám popřal příjemný 48 hodinový let, potřásl si s námi rukou, popřál nám hodně štěstí, pomodlil se a odešel do pilotní kabiny. Jakmile pilot nastartoval motory a vedle mě začalo hořet, omdlel jsem a dobrou půlku cesty si nepamatuju. Probudily mě až hlasité zvuky a řev letušky. Zprvu jsem nevěděl co se děje, jelikož jsem byl lehce zmatený, ale takřka okamžitě jsem vydedukoval, že situace není příliš povzbudivá. Slyšel jsem z palubního rozhlasu, jak nás pilot Radžim již alkoholem znaveným hlasem upozorňuje, že po nás střílí povstalci, ale že je vše v pořádku a nemáme se čeho bát. Jeho povzbudivé tvrzení potvrdila letuška, která si s hysterickým řevem nasadila jediný  padák na palubě a nebojácně proskočila látkovým bokem letadla. Poslední co si pamatuju před tím, než jsem znovu omdlel byl pohled na Jarmila, jak si s poklidem čte noviny. Dále potom jsou již mé vzpomínky rozostřené a nejasné. Nedokážu si vysvětlit jak, ale nakonec se nám podařilo přistát na letišti v Addise. Z mrákot jsem se probral právě když letadlo dosedalo na ranvej. Mé nadšení z toho, že jsem přežil nebralo konce a ihned jsem zamířil k pilotní kabině Radžimovi poděkovat. Bohužel však již nebyl mezi živými. Rozházené lahve kolem jeho bezvládného těla naznačovali, že se náš milý pilot Radžim během letu otrávil alkoholem. Raději nepřemýšlím, jakým zázrakem jsme přistáli a společně s Jarmilem vycházíme z letadla.

Jsme na místě. Etiopie město Addis. Mé nadšení však ihned zhatí skupinka místních vojáků, kteří po nás nejprve stříleli, načež unesli našeho mrtvého pilota Radžima a žádali po nás za něj výkupné. Jarmil se celou dobu potutelně usmíval a mávnutím ruky mi naznačil, že mám místní hochy nechat vyblbnout a následovat jeho kroky.

Zanechajíc tam tedy veškerá má zavazadla jsme šli do města nakoupit zásoby. První, co mě po vzpamatování se ze šoku napadlo bylo, kdy si zajdeme na ambasádu pro víza. Jarmil však mou snahu uťal již v počátku, když mi oznámil, že na ambasádě nás zastřelí popřípadě pobodají a že víza nepotřebujem. Víza tedy nebudou. Místo na ambasádu jsme tedy zamířili na místní trh. Nutno podotknout, že zdejší trhovci jsou velice dobrými a snaživými prodejci a já opouštím trh s několika digitálními hodinkami a světelnými svíčkami na vánoční stromeček. To Jarmil si na tržišti počínal mnohem obratněji. Bylo vidět, že není žádným nováčkem. Nakoupil zde veškeré potřebné rybářské vybavení a velkou rezavou mačetu, kterou si ihned zasunul za opasek. Patrně, aby odlehčil situaci a předvedl, že má smysl pro legraci mi touto mačetou později šermoval před obličejem a s úsměvem na mě hulákal, že on je pravý dědic anglického trůnu a já že budu tedy o hlavu kratší. Musím uznat, že při pohledu na jeho vyšinutý úsměv a nažloutlé oční bulvy jsem se opravdu bál, že to myslí vážně. Naštěstí se Jarmil po chvíli unavil a začal se shánět po nějakém noclehu. Já neznalý místního jazyka a poměrů jsem byl na něm zcela závislý. Po krátké chvíli se nám podařilo nalézt místní hotel, tudíž jsem si oddechl, že dnešní noc nestrávíme někde v buši. Paní u recepce byla velice příjemná a s úsměvem nám pověděla, že je HIV pozitivní, načež nám podala klíče od našeho pokoje a poslal nás nahoru po schodech. Pan docent Koloušek usoudil, že jsem mladší a proto do pokoje odnesu všechny jeho věci (já jsem vyjma digitálních hodinek a svíček na vánoční stromeček nic neměl) Plně naložen jsem tedy krůček po krůčku stoupal po dřevěných a ztrouchnivělých schodech směrem k našemu pokoji. Dveře u našeho pokoje měly vylomený zámek a proto klíč od něj nebyl potřeba. Stejnak jsem později zjistil, že klíč je zlomený. Bezprostředně po vkročení do našeho pokoje mě praštil přes nos šílený zápach, nicméně Jarmil si zvesela výsknul a začal rozdělovat postele. Ve své dobrotě mi přidělil postel hned u dveří s vylomeným zámkem a sám si lehnul do postele hned u okna za kterým byl požární žebřík. Docela jsem znejistěl, když jsem na polštáři objevil skvrny od krve a ve zdi za postelí díry po kulkách, nicméně Jarmil mě ujistil, že se nemám bát, že na noc zamkne. Bydlení tedy nebylo ihned v počátku podle mých představ, ale tak co. Nejsem přece z cukru. Ještě chvíli jsem si s Jarmilem povídal o jeho rybářských výpravách a byl čas jít na kutě. Jarmil mi vrazil do ruky mačetu s tím, ať hlídám a okamžitě usnul. Já jsem se ještě před spaním pokoušel uzavřít dveře, avšak ty se mi podařilo při manipulaci vylomit z pantu. Takže dneska to bude bez dveří. Tu noc jsem toho moc nenaspal. Jakmile se mi přece jen na chvíli podařilo usnout, probudil mě úpěnlivý křik z vedlejšího pokoje. Následoval výstřel a potom ticho. Lehce jsem znejistěl. Pan Koloušek si spokojeně pochrupoval a nejevil o okolní události žádný zájem. Taktéž jsem byl lehce nervózní z muže, který stál v rohu našeho pokoje a až do rozbřesku na mě zíral. Křečovitě svírajíc mačetu jsem už do rána oči nezamhouřil. K ránu se mi patrně strachem podařilo usnout, avšak záhy mě Jarmil budí, že musíme vyrazit. Zkontroloval jsem rychle, zda mi nechybí nějaká končetina, či jiná část těla a s úlevou vzal Jarmilovi zavazadla. Šli jsme se dolů odhlásit z „hotelu“. Paní od recepce nám znovu s úsměvem oznámila, že je HIV pozitivní a na rozloučenou nás oba políbila. Její roztrhnutý ret, ze kterého ji kapala krev ve mně vzbuzoval před polibkem na rozloučenou velkou nedůvěru, avšak Jarmil mě ujistil, že bych slečnu jinak urazil. Patrně již nakažen virem jsem následoval pana docenta před hotel, kde na nás čekal jakýsi muž s dodávkou. Jarmil mě upozornil, že toto je náš průvodce Armán. Armán měl pořezaný obličej a přes oko pásku. Vypadal jako zasloužilý vůdce vzbouřenců, který jezdí po světě a sám svrhává vlády, nicméně mě Jarmil upozornil, že je Armán hodný člověk. Rozpačitě jsem tedy pozdravil Armána a chystal se naložit Jarmilovy věci do kufru dodávky. Otevřel jsem tedy dveře a zjistil jsem, že v kufru je již svázaný do kozelce jakýsi muž v policejní uniformě. Ten na mě jen smutně koukal a přes roubík se snažil na mě promluvit. Armán dveře kufru prudce zavřel a naznačil mi, že kufr je již plný a že mám zavazadla umístit na zadní sedadlo. Má vize Armána coby hodného člověka tedy vzala za své a já bez řečí naládoval všechny věci do auta a potichu jsem se posadil mezi ně.Náš průvodce tedy nastartoval auto utrženými kabely a mohli jsme vyrazit. Jarmil si s úsměvem sedl na sedadlo spolujezdce a povídal si s Armánem. Ten aby patrně ještě vylepšil můj pohled na něj jakožto na hodného člověka cestou přes tržnici najížděl do lidí a hlasitě se tomu smál. Co mě překvapilo byla skutečnost, že spolu s Armánem se tomu smál i pan docent.

Cesta mi utíkala celkem rychle. Možná to bylo tím, že jsem vyčerpáním usnul. Probudil jsem se až na místě. Armán nás zavezl k jakémusi jezeru. Pan Koloušek se okamžitě natěšeně začal sápat po rybářské udici a utíkal s ní k vodě. Bohužel nejsem znalec názvů místních ryb, takže jsem je rozlišoval pouze na sumce, úhoře a bílou rybu. Z Jarmilova harampádí jsem vytáhl ještě jeden prut a šel jsem se s ním podívat za Jarmilem, jak mu to jde. Ten byl přímo ve svém živlu. Na rotační třpytku chytal jednu rybu za druhou. Tyto ryby jsem viděl poprvé v životě. Vypadaly jako náš cejn, říznutý s candátem. Měly zuby a zelené pruhy napříč celým tělem. Bylo vidět, že jsou velice důvěřivé k nástrahám, jelikož co nához, to ryba. Stáli jsme zabrození po kolena ve vodě a Jarmil nahazoval směrem k spadlému stromu. I já jsem si to zkusil, avšak po třetí ulovené rybě mě pokousal kajman, takže jsem rybolovu zanechal a od vody se vzdálil. Jarmila tento lov po chvíli přestal bavit a navrhoval, abychom vyjeli na pramici na volnou vodu, kde jsou mnohem větší kusy. Tato idea mi nepřišla příliš šťastná, avšak co jsem měl dělat. Jarmil tedy zavolal na Armána, který zrovna seděl na střeše dodávky a svým samopalem na něco mířil, aby mu pomohl sehnat loď. Zatímco já jsem seděl v bezpečné vzdálenosti od vody, Jarmil společně s naším průvodcem šli podél břehu patrně ukrást někomu loď. Netrvalo to ani půl hodiny a byli zpátky i s lodí. Konstrukce této lodi ve mně nevzbuzovala příliš optimismu a díry v podlaze jakbysmet. Jarmil díry ucpal bambusem a nabádal mě k nalodění. Odevzdaně jsem vstoupil do lodi a usadil se na dřevěnou sedačku. Jarmil se svým prutem si sedl doprostřed a Armán na záď, kde také začal pádlovat. Jarmil neustále nahazoval a úspěšně zdolával rybu za rybou. Nicméně stále nebyl spokojen s jejich velikostí a nabádal Armána, aby pádloval dál od břehu. Ten se toho chopil tak vehementně, že pádlo zlomil. Najednou jsme byli uprostřed jezera v děravé lodi a bez pádla. Situace velmi zoufalá, avšak Jarmil se jen pousmál a oznámil mi, že se nic neděje a v klidu chytal dál. Nastálá situace ve mně vzbuzovala chmury o to víc, že se k nám blížilo stádo hrochů. Dokonce i Armán se tvářil nejistě a tázavě pokukoval po panu docentovi, zda tedy není čas se nějakým způsobem vrátit na břeh. Jarmil byl však příliš zaujatý rybolovem a na mé apely vždy reagoval v tom smyslu, že jsem zbabělec. Můj strach sílil natolik, že jsem si ani nevšiml, že Armán již dávno z lodi vyskočil a kraulem nabral směr břeh. Pan Koloušek počase avizoval můj strach a zřejmě, abych se přestal bát, začal za hlasitého smíchu s celým škunerem houpat ze strany na stranu, zřejmě ve snaze mě z lodi vyklopit nebo, ještě lépe, celou loď převrhnout. Krve by se ve mně v tu dobu nedořezal. Jen jsem se křečovitě držel ztrouchnivělého sedátka, které jsem rozmáčkl. Posléze jsem si lehnul na podlahu lodi, dal ruce na záda a pištěl jako malá holka. Jarmil tedy zanechal svého humoru a pokračoval v rybolovu. Takhle jsem na podlaze ležel několik minut, než jsem se odvážil opět vstát a zkontrolovat naší situaci. Ta byla z mého pohledu velice zoufalá až bezvýchodná, jelikož jsme byli na malé ztrouchnivělé lodičce uprostřed jezera obklopeni stádem hrochů. Aby toho nebylo málo, tak Jarmil přestal lovit ryby a jal se dráždit okolní hrochy tím, že je šťouchal prutem do oka. Jakmile jsem ho okřikl, ať toho nechá, zřejmě ztratil poslední špetku pudu sebezáchovy, hrdelním zvukem zakřičel jakási cizí slova, chytil za nohu nejbližší hroší mládě a pokoušel se ho vtáhnout do lodi. V tu chvíli jsem strachy zvracel. Vůbec si nepamatuji, co se onehdá na lodi událo, jelikož se má mysl pokoušela uniknout z těla patrně orálním otvorem, avšak z ničeho nic jsem se ocitl na břehu. Náš škuner nesl stopy po krvi a hroších zubech, avšak já i Jarmil jsme byli v pořádku. Ten se dokonce pokoušel naládovat do své krosny malého hrošíka, kvůli kterému zřejmě sváděl boj s jeho matkou na širé vodě s tím, že to bude výborný exemplář na katedru biologie a že dostane od pana rektora písemné poděkování. Vzhledem k tomu, že malý hrošík Jarmilovo nadšení s poděkování od rektore nesdílel a křičel na celé kolo, museli jsme se urychleně odebrat do auta a odjet, než hrošíkova matka opět udeří.

Armán celou dobu jízdy mlčel. Patrně se cítil trapně, že takto zbaběle uplaval z lodi. Cítil jsem, že na mně začíná pohlížet jako na hrdinu, jelikož jsem v nebezpečné situaci hrdině zůstal po boku pana docenta a bránil jej do posledního dechu. Naštěstí netušil, že jsem zůstal na lodi jenom proto, že neumím plavat a že jsem se hrdině vyprázdnil na dno lodi. Navíc jsem v křeči během Jarmilova souboje s hrochem konvertoval k Satanovi a slíbil mu duši svou i svých blízkých, pokud mě má přicházející smrt bude bolet co nejméně.

Tak jako tak jsme pokračovali v cestě. Jen tak, aby řeč nestála, jsem vyzvídal po Jarmilovi, jaký je cíl naší cesty. Ten mě velice potěšil odpovědí, že jedeme na ztracené jezero, které se má nacházet kdesi v buši a zde se pokusíme ulovit lidožravého sumce, který se živí pouze a výhradně lidmi. V domnění, že se jedná o humor jsem se na Jarmila pousmál a spiklenecky na něho mrknu. Ten mi však můj spiklenecký výraz neopětoval a vytrvale se na mě zahleděl. Vzhledem k tomu, že mu na krku naběhla žilka a na nose praskl vřídek jsem usoudil, že si legraci nedělá. Raději jsem ukončil rozhovor a kochal se z okénka Etiopskou krajinou. Zřejmě, abych se nenudil mi pan docent po čase řekl, že právě míjíme oblast, která je kompletně zaminovaná. Aby svá slova potvrdil ukazoval na krátery kolem silnice ze kterých vyčuhovaly trosky aut a kostí. Dostalo se mi také informace, že pokud bychom najeli na minu (což je prý takřka jasné), mám se schoulit do klubíčka a dát si hlavu mezi kolena. Tím prý zmírním devastující účinek výbuchu. Vzhledem k tomu, že jsme právě v ten moment kolem přejeli lebku oddělenou od dalších zbytků těla, které byly rozmetány všude v okruhu sta metrů jsem si nedovedl představit, jak bych tímto trikem zmírnil následky výbuchu na svém těle. Nicméně i přesto jsem zaujal doporučenou pozici a očekával jen to nejhorší. Na konec jsme na minu nenajeli a v pořádku zastavili na okraji pralesa. Jarmil navrhnul, abych vzal jen to nejnutnější a mačetou nám prosekával cestu. Zatímco Jarmil za pomocí buzoly študoval mapu, Armán seděl v autě a plakal. Očividně se mu do džungle příliš nechtělo. Jakmile Jarmil zjistil naší polohu na mapě, zavelel k pochodu. Já jsem byl ve předu, rezavou mačetou kosil bambusy a odháněl agresivní havěť, Jarmil byl uprostřed a s úsměvem si prozpěvoval a Armán nervózně na hvozdu střílel ze svého samopalu namátkou do keřů a do korun stromů. Musím uznat, že Armán působil momentálně coby antimorální prvek, jelikož když mu došly náboje, svůj samopal s řevem odhodil kamsi a utekl. Jarmil to pouze komentoval slovy, že ho nepotřebujeme, že máme mačetu. Tu jsem vzápětí zlomil. Jarmil to pouze nazval ironií a upřímně se rozesmál. Já jsem se nesmál.

Z ničeho nic se začalo stmívat a to znamenalo, že se blíží noc. Jarmil tedy usoudil, že dnes budeme spát v džungli. V tu chvíli mi přišel pokoj bez dveří a polštářem od krve jako pohádka, ale nedalo se svítit. Začal jsem se sápat na strom, že budu spát na větvi, nicméně od toho mě pan docent zrazoval, jelikož bych se tak lehce stal kořistí pro pralesní albatrosy a nebo by mi paviáni utrhli nohu. Lehnul jsem si tedy na zem na hromadu kamení a očekával, co se bude dít. Pan docent mezitím rozdělal oheň a z kusu šatů a dlouhého klacku vytvořil louč. Tu mi vzápětí vložil do dlaně s tím, že mám první hlídku a touto loučí musím odhánět pantery a vlky. Po těchto slovech se vyškrábal na větev, na které jsem chtěl původně spát já a usnul.

Je až s podivem jaká je v pralese tmavá noc. Díky své louči jsem viděl zhruba metr před sebe, a zbytek výhledu se rychle nořil do nepropustné tmy. V jedné ruce louč a v druhé zbytek mačety jsem opřen o strom odháněl domnělé vlky a pantery a proklínal se, že jsem nezůstal doma. Z mého poklidného rozjímání mě vyrušil až ukrutný řev někde v povzdálí. Armán zřejmě našel věčný pokoj nehezkým způsobem, který si raději ani nepředstavuju. Čas vůbec neutíká a každá minuta mi přijde jako věčnost. Mou ostražitost prověřil jakýsi had, který se rozhodl, že uloví mou nohu a jal se na ní zaútočit. Obtočil ji kolem dokola a snažil se jí uškrtit. Počínání malého hada mě velmi pobavilo až do doby, kdy mi noha začala modrat. V tu chvíli jsem hada začal řezat loučí, která záhy pohasla. Hada se mi sice nakonec podařilo odehnat, avšak ocitl jsem se bez ohně a tedy patrně bez jediné obrany a možnosti vidět okolní dění. V naprosté tmě jsem očekával pouze svůj bídný konec. Musím říci, že jsem se ani moc nebál. Procházel jsem několika fázemi od popírání situace, přes smlouvání až po akceptaci. Lehl jsem si tedy na zem a v poklidu usnul. Ráno mě vzbudil škorpión, který mi vlezl do ucha a malý had, který opět zaútočil na mou nohu a pokoušel se jí do sebe nasoukat. Vyklepal jsem škorpióna a setřepal hada z nohy. Šel jsem probudit pana Kolouška s tím, že už bychom měli asi vyrazit. Jaké bylo mé překvapení, když jsem Jarmila nenašel. Na větvi se již nenacházel a ani v okolí nebyl. V ten moment se mi opět vrátil pocit strachu, který mě včera večer opustil a taktéž lehká panika. Nevěda, co si mám počít jsem se rozeběhl libovolným směrem a zmateně mával rukama. Můj pomatený běh a nekoordinované pohyby rukama netrvaly příliš dlouho, neboť jsem po několika set metrech zakopl o spícího tygra. Musím přiznat, že jsem byl velice překvapen, avšak o to více zděšen. Tygr patrně usoudil, že si za své nemotorné počínání zasloužím zemřít a jal se mě lovit. První, co mě napadlo, bylo, že si lehnu na zem a budu hrát mrtvého s tím, že tygr uzná svou převahu a půjde si po svých. Nicméně tento skutek se z mé strany neudál a já jsem prchal jako o život. Během zběsilého sprintu přeskakujíc keře a kořeny jsem si v duchu pokládal otázku, proč jsem se já naivka jeden bláznivý neučil hůř. Kdybych šel na učňák, ze kterého bych se nechal vyrazit, spokojeně bych nyní vykonával manuální činnost za almužnu a byl bych spokojen. To však ne. Já jsem měl velké ambice v oblasti žurnalistiky a proto budu po zásluze rozsápán tygrem v džungli. Šelma se nadšeně blížila stále blíž a blíž a já jsem ze situace vydedukoval, že tygrovi prostě neuteču. Poslední šance, kterou jsem měl, bylo se postavit šelmě tváří v tvář a pokusit se ji přemoci. V návalu adrenalinu jsem tedy utrhl ze stromu jakousi větévku a pokusil jsem se na tygra zaútočit. Svůj útok jsem zhodnotil jakožto bezvýznamný a naděje na úspěch se pohybovaly dokonce v záporných hodnotách, avšak jiná varianta k přežití se nenaskytla. Třímajíc větévku, která se pod náporem vánku zlomila jsem touto zbraní útočil na tygra v domnění, že ono to nějak dopadne a já zemřu tak jako tak. Nicméně má smrt v mukách se toho dne nekonala. Tygr při pohledu na můj bezradný útok zpomalil a začal ze sebe soukat velice nezvyklé zvuky. To jsem si vysvětlil tak, že se mi z celého srdce směje. Chvíli jsem agresivně vykonával výpady na tygra držíc zlomenou větévku, až z ničeho nic tygr zařval, postavil se na zadní, zrudly mu oči a patrně zemřel. Usoudil jsem, že tygr zemřel smíchy a pokračoval jsem v cestě. S myšlenkou toho, že jsem zneškodnil agresivní šelmu jsem si prozpěvoval a občas si i během chůze zatančil. Cítil jsem se jako pán džungle. Nepříčetně jsem se vrhal na veškeré tvory, které jsem potkal a pokoušel se na ně útočit, aby poznali, kdo tomu tady celému velí. Patrně jsem však v pýše přecenil své schopnosti a pozbyl opatrnosti a pokory. Dokonce se domnívám, že jsem se tehdá v džungli pomátl.  Jakmile jsem vzal do dlaně jakéhosi velkého pavouka a snažil se ho přesvědčit, aby plnil mé rozkazy a připojil se k mé armádě termitů a lidoopů v tažení proti vačnatcům, tento pavouk se patrně s velkou chutí zakousl do mého předloktí, kam taktéž vypustil něco ze svého jedu a od té chvíle mám okno.

Nevím, co se přesně stalo, ale probudil jsem se ležíc na jakési posteli a nade mě se skláněl s úsměvem jakýsi domorodec, který zcela určitě neměl dásně. Zrovna mi mazal genitálie jakousi mastičkou a sám sebe bodal nožem do stehna. Vypadalo to, že se nachází v jakémsi transu. Okamžitě jsem sebou trhl a vyskočil z postele. Onen domorodec cosi vykřiknul a začal se mi klanět. V tu ránu se ke mně seběhlo nespočet jiných domorodců, kteří v klanění pokračovali. Jakmile usoudili, že se mi dostatečně poklonili, posadili mě na jakýsi trůn a společně s tímto trůnem mě nesli skrz vesnici. Byl jsem velice překvapen skromností příbytků, které byly zhotoveny pouze z bambusu. Jak mě tak pronášeli skrz svou osadu, uvědomil jsem si, že mě patrně považují za jakéhosi svého boha a tedy patrně nezemřu. Tedy alespoň v dohledné době. Opájel jsem se tedy mocí a s radostí mával na přihlížející domorodce. Po prohlídce vesnice mě spolu s trůnem posadili před ohromný kotel pod kterým plál oheň. Vedle kotle ležel na stole svázaný pan docent Koloušek. V puse měl jablko a jakási ženština jej právě solila a mazala olejem. Jakmile mě Jarmil uviděl, zatvářil se smutně. Jakoby prosil, abych zakročil. Řekl jsem si, že si z pana docenta vystřelím a nejevil jsem o něj zájem. Přišlo mi to velice humorné, avšak když se mu místní šaman s chutí zakousnul do holeně, svědomí mi nedovolilo a já zakročil. Posunky jsem naznačil, že Jarmil je tu se mnou a podle toho se k němu budou taktéž chovat. Pokorní domorodci okamžitě Jarmila rozvázali a přistavili mu lavičku na sezení. I když šaman neodolala a ještě jednou kousnul pana docenta do zad, vyšel z toho pan Koloušek se zdravou kůží. Celý vystrašený mi vpadl do náruče a začal vyprávět, co se odehrálo. Když se ráno vzbudil a uviděl mě schouleného na zemi mezi kameny se škorpiónem v uchu a hadem na noze, tak se mu mě zželelo a vydal se do okolí sehnat nějakou snídani. Jak se tak kolem potloukal, narazil na mládě domorodců, které si hrálo s ještěrkami. Uvědomil si, že to by byl výborný exemplář do jeho sbírky mláďat a začal mládě ládovat do své krosny. Mládě však začalo křičet a záhy se objevili lovci domorodců, kteří Jarmila zpacifikovali. Dále jsem se dozvěděl, že se jedná o kmen Mursi people, jehož existence nebyla ještě nikdy prokázána a podle pověstí obývává pobřežní oblasti ztraceného jezera Mursi Lake, kde žije lidožravý sumec, takže se nacházíme na správném místě. Mursi people jsou však prý lidožravý kmen a jelikož mám na hlavě šedý pramen, považují mě za jejich boha plodnosti. Proto se dnes večer bude pořádat slavnost, kde budu muset oplodnit místní ženy, kterým virus HIV přímo kouká z očí, abych zaručil budoucnost kmene.

Tato informace mě příliš nepotěšila, avšak Jarmil na mě mrknul s tím, že má plán a že mu mám věřit.

Blížil se večer a já jsem byl navlečen do jakéhosi oblečku, který znázorňoval mé božství. Jejich bůh byl zřejmě o dvě hlavy menší než já, proto například kalhoty mi končili u kolen a božské spodní prádlo jsem měl velice neobvykle a bolestivě zařízlé. Z celého oblečku jsem měl navíc vyrážku a po nasazení božské helmice jsem krvácel z uší. Avšak tradice je tradice a já nikterak neprotestoval.

Jakmile padla tma pořádala se slavnostní večeře u ohně s tancem. Spolu s panem docentem nás usadili k ozdobené lavici, která byla takřka u ohně a my jsme tak mohli v poklidu sledovat tanečníka. Nutno podotknout, že tanečník byl velmi oddán svému umění, jelikož i když si během tance zlomil nohu, tančil v klidu dál. Patrně mu však nevyšel finiš jeho vystoupení, jelikož při pokusu přeskočit oheň, se odrazil zlomenou nohou, která se mu zlomila ještě víc a šťastný tanečník za doprovodu bubínků blaženě spadl do ohně. Zmateně jsem se rozhlížel kolem v domnění, že mu bude poskytnuta pomoc, avšak ostatní zúčastnění nehnuli ani brvou. Pouze šaman oděn v lidské kůži tanečníka odstranil z ohně a nahradil jej jiným, čerstvým a zdravím tanečníkem. Zábava tedy pokračovala.

Během vystoupení se podávala večeře. Místní kuchař mi přinesl na podnose kus čerstvě upečeného masa. Vzhledem k tomu, že onen kus masa měl na sobě ještě hodinky, které se až podezřele podobaly hodinkám, které jsem zahlédl na ruce našeho ztraceného průvodce Armána, nebyl jsem si jistý, zda mám opravdu hlad. Jarmil mě však upozornil, že pokud slavností chod alespoň neochutnám, tak kuchaře urazím. S velkou nechutí jsem si tedy ukousl z Armánovy ruky a abych vydal na odiv, že mi to chutná, hladil jsem si při tom břicho a na kuchaře se pousmál. Ten byl očividně v sedmém nebi a odběhl do své kuchyně připravovat druhý chod. Byl jsem skálopevně přesvědčen, že oním druhým chodem bude tanečník, kterému se nezadařil finiš ve formě skoku přes oheň. Ptal jsem se Jarmila, co budeme dělat, avšak on mě ujistil, že má plán a že se nemám bát.

Po slavnostní večeři (kterou jsem celou tajně vyzvracel Jarmilovi do klína) přišel na řadu čas námluv. Místní ženštiny připravené na páření vylezly ze svých kutlochů a začaly se svíjet u ohně. Už od pohledu bylo jasné, že jsou všechny nemocné a některé se pravděpodobně nedožijí rána. Jen tak namátkou jedna z „mých“ nevěst měla po celém těle jakési vředy, další během námluvního tance vychrchlávala jakési krvavé částečky. Nejvíce mě ale pobouřila jedna nevěsta, které táhlo na sto let. Vzhledem k tomu, že bez hnutí ležela na zemi jsem soudil, že již zemřela přirozenou smrtí. Myšlenka, že bych se měl s těmito tvory pokusit spářit mě velice znepokojovala a stále jsem čekal na Jarmilův mistrovský plán úprku. Když už se schylovalo k nejhoršímu, Jarmil z ničeho nic vykřiknul: „teď“, prudce vyskočil, dal šamanovi facku a utíkal do džungle. Byl jsem velice rozhořčen strohostí Jarmilova plánu, avšak neměl jsem na výběr a musel jsem utíkat za ním.

Nevím, jak dlouho jsme utíkali, ale zastavili jsme se až když vyšlo slunce a to právě na břehu jezera Mursi Lake. Jarmil pobíhal po břehu jak zbavený smyslů a tleskal. Pochopil jsem, že jsme u cíle cesty. Pan docent vytáhl z krosny rezervní prut. Na háček napíchl kousek tanečníka a nahodil. Nyní už zbývalo jen čekat. Usadili jsme se na břeh do písku a pan docent mi vyprávěl historky o bájném lidožravém sumci. Jeho vyprávění bylo tak přesvědčivé, že jsem na okamžik zapomněl na veškeré útrapy, kterými jsme si prošli a hltal každé jeho slovo. Povídali jsme si skoro až do večera, když tu se cívka prutu rozjela.

Pan Koloušek okamžitě hbitě vyskočil a mohutně zasekl. Prut se mu v ten okamžik ohnul až takřka u rukojeti a Jarmil se sunul pískem směrem do vody. Duchapřítomně jsem ho tedy chytil za pas, aby ve vodě nezmizel. Ryba si brala metry šňůry jak na běžícím pásu. Byl jsem přesvědčen, že nemá ponětí o tom, že nějaký maniak na břehu se jí pokouší přitáhnout. Jarmil je však zkušený rybář a po chvíli se mu daří rybu zastavit. V prutu i v Jarmilovi to praská, avšak oba zatím stále drží v celku. Chvíli se nic neděje. Jarmil nenavíjí a ryba stojí na místě. V tom patrně z posledních sil Jarmil zařve a začíná navíjet. Jde to z tuha. Ryba byla zhruba na pětistech metrech, takže se dá očekávat, že to bude na dlouho. Přišlo mi to jako věčnost. Jarmil stál statečně na kraji jezera a zapřen nohama za kořen stromu zběsile navíjel. Bylo to jako na houpačce. Jarmil navinul deset metrů a ryba záhy znovu oněch deset metrů vymotala. Nakonec po několika hodinách to bylo tu. Jarmil přitáhnul rybu až ke břehu. Byl to on. Lidožravý sumec, kterému do tří metrů moc nechybělo. Jarmil mě okamžitě pobídl, abych ho sumčím chvatem dotáhl na břeh, jelikož on už nemůže. Obrovská tlama plná zubů, do které by se s přehledem vešlo hříbátko mě však od podobných sebevražedných pokusů odradila. Nakonec jsem sumce chytil za ocasní ploutev a s vypětím všech sil vytáhnul na břeh. Odhadoval jsem ho na 150 kilo. A je to tu. Byl jsem svědkem úlovku ryby o které se jen šuškalo a navíc ryby takovýchto rozměrů. Rázem jsem zapomněl na nenávist vůči panu docentovi, kterou jsem si během výpravy vypěstoval a dojatě se s ním objal.

Tehdá se toho v Etiopii událo ještě hodně. Spolu s Jarmilem jsme zažili mnohá rybářská dobrodružství, kde jsme balancovali na pokraji smrti, potkali mnoho zajímavých lidí a nachytali ryby, o kterých se ani nevědělo, než jsme se nakonec po půl roce vrátili domů. To už je ale jiný příběh

Komentář ke článku (1)

V současné době je velice populárním tématem záchrana planety a to možnými i nemožnými způsoby. Někdo jezdí v autě na tužkové baterky, jiný se živý pouze obnovitelnými zdroji potravy, tedy lidmi, (v tomto ohledu jsou světovou velmocí Němci) a někdo zase místo žárovek používá světélkující druhy hlodavců. Tak jako tak ochrana přírody potažmo celé planety se stala módním trendem. Bylo tedy otázkou času, než se tento moderní trend transformuje i do rybařiny. V dnešních dnech jsou již zaznamenány určité dílčí pokusy jednotlivých rybářských jedinců, či celých organizací, které se pokouší rybařit takříkajíc „zeleně“. Nicméně jejich snaha přichází lehce s křížkem po funuse, neboť všem těmto organizacím vytřel zrak inovátor, vědec, zahradník a správce tenisových kurtů docent Jarmil Koloušek. V dobách kdy u nás komunističtí pohlaváři vylévali ve velkém do řek naftu a politické vězně, strojní průmysl byl poháněn energií získanou z pálení pneumatik a amerických (imperialistických) turistů  a rozsáhlé lesní plochy byly káceny jen tak z nudy, docent Koloušek vysledoval možné dopady současné spotřební společnosti na přírodní zdroje a matičku zemi jako takovou. V těchto dobách, kdy slovo „ekologické“ nebylo obsaženo v žádných slovnících, studoval možnosti jak pomocí rybařiny zachránit svět. Jeho studie byly velmi zdlouhavé, zbytečné a měly za následek několik zmařených lidských životů a vyhynutí celé řady živočichů (například dinosaurů atd.) Nicméně i přesto Jarmil Koloušek přišel po dlouhé době výzkumu k velice zajímavým a takřka šokujícím závěrům v oblasti ekologie. Celá jeho studie environmental – fishing je natolik dlouhá a stěžejní, že by průměrnému čtenáři při nahlédnutí do spisů krvácely rty a dásně, proto pan docent vypracoval pro širokou veřejnost speciální souhrn celé problematiky, který pojal coby jakýsi popis rybářského dne environmentálního rybáře. Našemu týmu se podařilo získat tento popis jako prvnímu, takže vám ho exklusivně přinášíme:

Dobrý den vážený čtenáři. Jmenuji se Jarmil Koloušek a jsem zelený rybář. Pokud máš zájem zachránit naší planetu prostřednictvím rybolovu neváhej a přečti si následující řádky ve kterých jsem popsal svůj typický environmentální rybářský den. Důsledně jej prostuduj a pokus se následovat mých rad a triků.

Je teplé letní ráno. Vyrážím na ryby. Přesně ve 4 hodiny ranní přijíždím na svém koni k mé oblíbené řece. Sesedám a jdu si prohlédnout místo lovu. Abych nepoškodil rostliny kolem vody, pokouším se levitovat. Levitace mi však příliš nejde, proto většinou skáči letmo přes trávu přímo do vody. Pokud i tak zhatím život nějaké rostlině, mám vždy po ruce svůj bič, kterým se soustavně bičuji přes záda, abych se potrestal. Stav i teplota vody vypadají v normálu, tak posnídám svého koně a pomalu se začnu připravovat k lovu. Skládám si své dřevěné pruty, přidělávám na něj své navijáky z dřevěného uhlí a kostěnými očky provlékám vlasec z drůbežích střívek. Na vlasec zhotovuji montáž ze svého zubu a ranního vánku a pokládám prut na zem. Nyní si své lovné místo prokrmím biomasou, nastražím na prut kostku své kostní dřeně, nahodím na zakrmené místo a pokládám jej opět na zem. Během čekání na záběr zakopu zbytek svého koně a ze spadaných větví stavím malou větrnou elektrárnu, která pohání mé dřevěné příposlechy. Nyní je již vše připraveno a já mohu v klidu čekat u prutu na záběr. Zanedlouho se záběru skutečně dočkávám a já vytahuji krásného trofejního cejna. Jelikož jsem zelený rybář, cejna nefotím neekologickým fotoaparátem, nýbrž jej nakreslím uhlíkem na papír. Po několika hodinách mám nákres hotov. Házím leklého cejna zpět do vody a nahazuji pruty. Místo prohodím několika hrstmi biomasy a v poklidu čekám dál. Zhruba po půl hodině avizuji svou potřebu velké strany, proto zapínám příposlechy a odcházím do nedalekého křoví vykonat potřebu. Jakmile jsem hotov, utírám se kamenem (v žádném případě nepoužívám listí, jelikož bych tím způsobil stromům bolest) a své exkrementy vkládám do kapsy k pozdějšímu využití (dělám z nich doma modely letadélek)

Jakmile se vracím ke svému prutu, zjišťuji, že policajt, který je zhotoven z nehtu a vlasů, je přilepený k prutu a brzda navijáku drnčí až se z ní práší. Mohutně tedy zasekávám a zdolávám násadového kapra. Po šetrném vylovení a změřením, kapra okamžitě syrového konzumuji. Kapr je jediná obnovitelná potrava a proto je třeba toho využít. Zbytek kapra, kterého jsem nedojedl nechávám opodál pro veverky aby nepřišel nazmar.

Po jídle nahazuji prut a odpočívám. Musím se přiznat, že výběr místa podléhá z mé strany skutečnosti, že se poblíž nachází nějaká železniční trať. Této skutečnosti využívám v případech, kdy zrovna ryby neberou. V tom případě nechávám prut nahozený a jdu se protestně přivázat řetězy na koleje. Tímto činem se snažím přimět vládu k zamyšlení. Je však potřeba se přivázat na koleje v místech, kde se pohybují lidé popřípadě sdělovací prostředky. Nemá příliš význam se byť z ušlechtilých důvodů přikovat na trať kdesi v pustině, neboť váš chrabrý čin nikdo nezaznamená a vás následně vlak přejede. Ve svých počátcích jsem se přivazoval přímo k vlaku, avšak tato akce nesklízela příliš ovoce, jelikož vlak se vždy rozjel a smýkal s mým tělem po okolní krajině. Čím jsem starší, tím jsem rozumnější a proto přikování se ke kolejišti je mnohem účinnější. Jakmile mě hasiči pomocí svářečky a pilek na železo z kolejiště vykáží, odcházím ke svému prutu. Ten tam již obvykle není, jelikož jej jiní méně zelení rybáři většinou zcizí. Toto mi však nevadí, jelikož vím, že jsem pro svou planetu dnes udělal hodně. Vzhledem k tomu, že jsem svého koně sežral, nemám se jak dostat domů a proto se usazuji zde, kde si zakládám novou zelenou rodinu a těším se na další environmentální rybářské zážitky.

Tak takto shrnul svou studii o 2000 stránkách docent Koloušek. Doufáme, že jste se z popisu mnoho odnesli a pomůžete nám zachránit naší planetu.

Komentář ke článku (2)

Pojďte si chytit parmu

Jak jsem potkal parmy

Už jako malý čiperný chlapec jsem o letních prázdninách pobíhal kolem řeky, hledal parmí stezky a sledoval tyto nádherné ryby na mělčinách z mostů celé hodiny. Na večer jsme vždy s dědou nakopali na zahradě nějaké rousnice a před setměním vyrazili lovit. Vzpomínám si na ty vlahé letní večery, kdy byl vzduch nasáklý bezstarostností, nebe pokryté zářícími hvězdami, měsíční obraz se odrážel od hladiny řeky, šumění vody z pod jezu se jemně opíralo do uší a já se napětím tetelil v trávě u svého bambusového prutu a čekal na záběr. Když se záběr již delší dobu nedostavoval, tak mi děda vždycky dal tatranku a vyprávěl mi jak chytal za mlada parmy na vesnici do ruky, když tu se cívka mého starého navijáku rozdrnčí a já sekám. Ryba si bere několik metrů vlasce a pluje plynule proti proudu. Klepou se mi kolena a křičím na dědu: „dědo mám, je tam, je velká dědo, dědo“. Děda v klidu vstane a přidržuje mě za boky, aby mě tah ryby nestáhnul do vody. Já bojuju s rybou veškerou svou dětsko silou, ale ryba pořád bere další a další metry vlasce. Už mi pomalu docházejí síly, ale duše mladého rybáře nedovolila tělu vzdát souboj. Nakonec po urputném boji zdolávám krásnou parmu. Děda ji naměřil rovných 60cm a já jsem jak opařený. Koukám nevěřícně na parmu, která prohrála svůj souboj a čekám, co děda udělá. Ten z parmy vezme jednu šupinu a rybu pouští zpátky do řeky. Pak mě poplácá po zádech a řekne, že teď jsem se stal rybářem. Tu šupinu mám dodnes, stejně jako vzpomínku na tu dávnou vlahou letní noc….

Pravda? Ale kdepak

Byl jsem sice čiperný malý chlapec a na ryby jsem s dědou chodil, ale všechno bylo úplně jinak. Děda byl prototypem konzumního rybáře, kdy na přehradě na kolínka kosil cejny a malé kapříky, které poctivě bral domů na společnou večeři. Já samozřejmě v jeho stopách pokračoval a nic živého ve vodě si přede mnou nemohlo být jisté svou dlouhodobou existencí.

V té době jsem o parmách věděl pouze z filmu Zlatí úhoři, kde je pan Hrušínský coby strejda Prošek rval z vody drátěným lankem.

Má cesta za parmami byla mnohem delší a krkolomnější.

Několik let jsem pokračoval v dědových šlépějích mladého zabijáka. Způsob lovu byl tradičně třicítka vlasec, v krmítku šrot bez barvy a bez zápachu a na jedničku háček jsem dával kolínko. Později jsem v tomto stylu přešel na zajímavější nástrahy typu brambory, chleba a ve finále na žížaly.

U tohoto stylu jsem vydržel několik let, než jsem se přes několik kamarádů a notnou dávkou masáží z rybářských časopisů dostal ke kaprařině. V této fázi svého rybářského vývoje jsem naopak odmítal zabít jakoukoliv rybu (v tomto případě kapra, jelikož jsem nic jiného nechytal) a všemi, kdo kapra zabili jsem opovrhoval. Prvních několik let mě kaprařina chytla a viděl jsem v ní naprostý vrchol rybařiny. Měl jsem pocit, že nic víc, než kaprařina není.

Nicméně po několika letech mě pomalu začalo nudit chytat pořád dokola kapry. Je sice hezký, když chytnete velkého kapra, ale oni jsou všichni stejní. Začal jsem pociťovat, že od rybařiny chci něco víc. Někdy v té době jsem kdesi četl článek o jakémsi feederovém prutu a o tom, že se na něj dá nachytat velké množství ryb. Začal jsem se tedy o tuto techniku více zajímat a pídil jsem se po informacích, kde se jen dalo.

Pamatuju si, že byl zrovna březen, kdy jsem si koupil svůj první feederový prut (mimochodem, byl to natolik dobrý kauf, že tento prut používám dodnes). S absolutně žádnou zkušeností a pouze minimem informací o praktickém užití této techniky jsem ihned vyrazil na lov. Koupil jsem si nejdražší feederové krmení, které jsem ničím neředěné v kyblíčku namočil (půl kýble krmení, zbytek voda) a jal jsem se toto tekuté blátíčko ládovat do krmítka. Samozřejmě jsem byl natolik velký mazák, že jsem měl i feederové krmítko (košíček), nicméně nepochopil jsem, jak mnou vytvořená krmná směs bude v tomto krmítku držet. Napěchovat „blátíčko“ do krmítka mě vůbec nenapadlo, tak jsem ho položil do kyblíčku, obalil v krmení a zmáčknul, jako u klasického krmítka. Feederové krmítko jsem samozřejmě rozmáčknul. Na asi dvoumetrový forpas (dočetl jsem se, že čím je delší, tím jsou čitelnější záběry) jsem navázal háček a napíchnul kukuřici. Vzpomínám si, že i přes tyto nesmysly, co jsem předváděl jsem si tenkrát docela zachytal. Toho dne jsem se stal feederařem. Od té doby jsem, co to čas dovolil, jezdil s feederem po veškerých stojatých vodách v mém okolí a bavil se lovem kapříků, línů a cejnů.

Nicméně stále jsem ještě neměl o parmách ani ponětí. To se změnilo jednoho prázdninového odpoledne, kdy jsem se již přesycen násadovými kapry a malými líny vydal na místní říčku lovit tlouště. Měl jsem tam na ně pod splavem vytipovanou tůň. Tehdá tloušti příliš nespolupracovali, tak jsem zkoušel vše možné i nemožné. Úplně nakonec a takřka ze zoufalství jsem se přesunul blíže k jezu a nahodil do silného proudu. Špička feederu byla ohnutá na doraz a mě proběhla hlavou myšlenka, jak poznám záběr. Náhle se však špička prudce ohla (ač jsem se domníval, že to již více není možné) a prut se poroučel z vidličky směr voda. Zmateně a překvapeně jsem přiseknul v domnění, že se pravděpodobně jedná o slušnějšího tlouště. Síla ryby mě utvrdila v tom, že se dnes buď budou přepisovat dějiny co se týče velikosti tloušťů, nebo jsem  zapřáhnul kapra, kterýžto ve zdejších končinách nemá co pohledávat. Velmi mě překvapilo, že ryba jede proti silnému proudu, což jsem ještě nikdy nezažil. Nakonec jsem jí udolal. Podebral jsem ji a položil na trávu. Přede mnou byla ona, ryba, kterou jsem do té doby znal pouze od strejdy Proška. Ten den to všechno začalo. Byl jsem naprosto očarován krásnou rybou a okouzlen silným a poctivým soubojem. Od té doby jsou u mě parmy na prvním místě a snažím se jim věnovat co nejvíce času.

Pojďte si chytit svou parmu

Chcete-li jít cíleně ulovit parmu nabízejí se vám dvě možnosti (pakliže nejste natolik střelci, že je cíleně dokážete uvláčet, či lovit na mušku). Možností číslo jedna je zvolit mírnější proud řeky a pokusit se krmením ryby na své místo stáhnout. Tato možnost může být účinná, nicméně spolu s parmou přilákáte na své místo i ostatní druhy ryb, takže selekce parem bude složitější. Navíc cílenou parmu nemusíte na místo přilákat ani s tím „nejparmovějším“ krmením.

Druhá a má oblíbená možnost je lov parem bez krmení v silném proudu. Při této možnosti existuje jen jedno pravidlo, které když dodržíte, úspěch se dříve či později dostaví. Tímto pravidlem je parmu najít.

Nalezení parem

Já jsem přesvědčen, že parmy jsou na všech řekách a jde o to je jen lokalizovat. Pokud jste v tomto ohledu úplní začátečníci, potom si vytvořte k jejich lokalizaci vylučovací metodu, která by mohla vypadat asi takto:

Hledejte parmy na řekách, nikoliv na stojatých vodách (doufám, že jsem tímto základním rozlišovacím prvkem při hledání parmích míst někoho neurazil v tom smyslu, co si ten floutek o mě vůbec myslí)

Dále potom vyhledejte proudné úseky řek. Když myslím proudné, tak to opravdu proudné, ne mírně tekoucí. Nebojte se proudů, které strhávají břehy, berou domy a lámou stromy (myšleno s nadsázkou) i zde se dá s přehledem lovit.

Máte-li nalezen proudný úsek řeky, máte již takřka vyhráno. Ještě se přesvědčte, zda jsou na dně kamínky, kameny, či balvany (jíl, či bahno nebrat) a máte vybráno pravděpodobné parmí místo. Slovo pravděpodobné je na místě, jelikož vaše parmí místo může být jak vystřižené z učebnice parmích míst, ale parmy se zde nacházet nemusejí. Nicméně tím, že jste takové místo objevili jste odbourali zdlouhavé bádání po celém toku řeky a hledání parem jste zúžili na několik set metrů. Nyní je nasnadě se přesvědčit, zda na vámi nalezeném místě, parmy vůbec jsou. Nejjednodušší metodou, jak se o jejich přítomnosti stoprocentně přesvědčit, je sledováním vody. Pokud je v blízkosti nějaký most, potom máte takřka vyhráno. Za slunného dne a čísté vody, lze z mostu parmy snadno rozeznat (nejlepší je to v zimě). Dalším stoprocentním vodítkem, které vás utvrdí o existenci parem na dané lokalitě jsou jejich výskoky nad hladinu. Zatím jsem nebyl ani na jednom místě s výskytem parem, kde by parma alespoň jednou za čas nevyskočila nad hladinu. Od výskoku kapra parmu bezpečně poznáte. Jednak podle protáhlého těla a pro ty s horším zrakem je zde vodítko, že parma velmi často  vyskakuje nad hladinu ve stylu delfína. Takže pakliže uvidíte na řece vyskočit delfína, tak to patrně delfín nebude, ale zcela jistě se bude jednat o parmu. I když na vašem místě nebudou skákat „delfíni“ a ani z mostu žádnou parmu neuvidíte, ještě nemusíte zoufat. Stále je tu možnost, že zde parmy jsou. V případě, že je neuvidíte z mostu, je možnost, že se většinou času pohybují v hlubokých úsecích a na mělčinu nebo k hladině vůbec nevyjíždějí. Pakliže jste u řeky od rána do večera a tupě civíte na hladinu (k takovému odhodlání a výdrži mi nezbývá, než vám pogratulovat) a stále žádná nevyskočila, neklesejte na mysli. Jsou dny, kdy parmy vůbec neskáčou. Zkuste to třeba za týden.

Možná se sami sebe ptáte, proč ten maniak místo toho, aby nahodil a počkal, jestli nějakou parmu nechytí, chodí po mostech, popřípadě kouká na vodu a čeká jestli nějaká nevyskočí.

Jistě takhle by to taktéž šlo, nicméně tímto se dostávám k další části hledání parem.

Vy už víte, že jste našli parmí místo, kde jsou parmy. Nicméně stále se jedná o celkem velký úsek, takže přesně nevíte, kde momentálně parmy jsou. Můžete tedy buďto někam nahodit a čekat i několik hodin na záběr, nebo si můžete toto čekání podstatně zkrátit. Parmy jezdí v hejnech a krmí se převážně směrem proti proudu. Z této věty vyplývají dva závěry. Za prvé, pakliže uvidíte vyskočit parmu nad hladinu, kolem ní se vyskytují její další kolegyně. Vůbec neváhejte a nahoďte klidně i přesně do místa, kde parma vyskočila. Ve větším proudu nahazujte nad ní proti proudu. Záběr většinou přichází záhy. Další věc, pokud vám z nějakého místa braly parmy a přestaly, potom jděte po břehu proti proudu s nimi. Popojděte třeba dvacet metrů a hoďte to do stejné úrovně jako před tím o dvacet metrů níže. V tomto případě sice už je možnost trefení se do hejna menší, ale své šance tímto krokem podstatně zvýšíte.

Lov parem

Pokud jste parmy lokalizovali, tak hurá na ně. Naskýtají se tři možnosti, jak tyto ryby ulovit. Za prvé je to plavaná, kdy splávek necháváte splavávat s proudem. V tomto případě je důležité, aby byla nástraha na dně. Další možností je velmi jednoduchá metoda, kdy na vlasec navážete háček a nad něj umístíte broček. Velikost bročku musí být adekvátní proudu ve kterém chcete lovit, vezmete-li v potaz skutečnost, že chcete, aby se nástraha pohybovala po dně. Celou montáž hodíte proti proudu a splaváváním necháte volně plynout po dně a na prutu, který držíte v ruce, čekáte na škubnutí, po kterém sekáte.

Další a moje oblíbená možnost je lov na feeder. Tuto techniku se pokusím lehce rozvést.

V případě lovu parem v proudných úsecích vyřadíme hned na začátku typy feeder light a na pickery, či winklepickery rovnou zapomeneme. V proudných úsecích lze chytat na pruty typu medium pakliže budete nahazovat po proudu. V jiných případech to prut bude zvládat horko těžko. Ideálním typem prutů na lov parem ve velkém proudu je heavy feeder, který nám dovoluje použít i těžších olov.

Co se týče navijáku, tak to už záleží na tom, jaký komu vyhovuje. Velmi důležité ale je, abyste se na něj mohli spolehnout a aby brzda pracovala na sto procent. Prut je tedy vyřešen a teď vlasec. Já osobně používám kmenový vlasec 0.20mm a návazec 0,16. Pokud opravdu čekám velikou parmu, tak návazec dělám stejně silný, jako kmenový vlasec tedy 0,20. Možná vám to přijde málo, ale toto naprosto postačuje. Parma není tak těžká jako například kapr. Sice bojuje jako lev, ale s dobře seřízenou brzdou se dají lehce a bez problémů ukočírovat i jedinci přes 60cm.

Co se týče montáže, tak tu volím průběžnou s olůvkem adekvátním k síle proudu (už jsem byl několikrát nucen použít olůvko 300g) a návazcem klidně i 1m dlouhým. Takto dlouhý návazec používám proto, že v silném proudu se krátký návazec nepřirozeně třepotá, kdežto dlouhý návazec se plynule vlní. Olůvko samozřejmě co nejnižší ( v žádném případě kulaté) aby se po nekutálelo po dně. Já z vlastní zkušenosti nedoporučuji olůvka na bočním přívěsu, jelikož při tomto stylu lovu mají tendenci zapadnout do různých škvír, či se zaseknout za kameny a celá montáž se posléze utrhne a už vůbec nedoporučuji návazce typu páter-noster, a jim podobné a to ze stejného důvodu.

Háčky potom podle typu nástrahy. Obecně se snažte pohybovat někde kolem velikosti č.5. Větší už jen zřídka při lovu například na rousnice. Parmy mají sice mnohem větší pusu než například ostroretky, nicméně pokud nepasete vyloženě po rekordních kusech a chcete si zachytat i menší ryby, potom bych to s velikostí háčků nepřeháněl. Mám velmi rád háčky z tenčího drátku, jelikož se na něj dobře napichují červy a navíc při vázce se nelámou, ale ohnou. Tento ohnutý háček narovnám a na hulváta chytám dál. (Toto provozuji jen díky své lenosti navazovat nový háček, takže žádný jiný pozitivní účinek to nemá)

Nuže prut máme připravený, parmy nalezené a na co budeme chytat?

Parmu můžeme soustavným krmením naučit přijímat takřka jakoukoliv nástrahu. Nicméně nejlepší jsou bílí červi, rousnice a hnojáčci. To jsou takové základní nástrahy, které doporučuji vyzkoušet jako první, než začnete experimentovat s něčím jiným. Mou nástrahou číslo jedna je svazek bílých červů (kolik se jich vejde na háček. Obecně tak kolem 12) Tímto začínám všude. Pakliže je voda přikalená po dešti, potom je zase na druhou stranu nejlepší nástraha rousnice. Voda, která spláchla z polí různé tvory a mezi nimi i rousnice, přinese tuto hostinu přímo do řeky a parmy již s tím počítají. Hnojáčci zas většinou takovej šlágr nejsou a to i z důvodu, že je lehce okouše bílá ryba.

Další nástrahy, na které lze chytat i bez dlouhodobějšího krmení jsou sýry, sýrová těsta, uzeniny, kukuřice a jiné luštěniny, z jara i rohlík a ještě bych do seznamu přidal halibut pelety. Sýr a jeho odnože, popřípadě kousek uzeniny jsou velmi dobrou selektivní nástrahou, pokud vás při lovu parem „otravuje“ bílá ryba. Nicméně například u sýrového těsta, popřípadě měkkého sýru je problém v silném proudu s tím, že nástraha příliš dlouho na háčku nevydrží.

Parmy lze naučit i na boilies na masové bázi, nicméně v tomto případě je třeba dlouhodoběji krmit a jako cílenou nástrahu bych to ani nedoporučoval.

Samotný lov

Jak již bylo řečeno, snažte se nahazovat do míst, kde se parmy ukazují, nebo kde víte, že v určitý čas budou projíždět. Já mám například jedno místo, kde každý den projíždějí parmy proti proudu vždy kolem páté až šesté hodiny. V tento čas zde vždy pár exemplářů chytnu, nicméně tímto místem parmy očividně jen projíždějí a nijak výrazně se zde nekrmí, takže po deseti minutách odjedou pryč. Zatím se mi nepodařilo zjistit kam a kudy plavou. Vůbec se nebojte velikého proudu. I když špička feederu bude ohnutá do pravého úhlu, záběr parmy poznáte. Na jaře, při povodních byl takový proud, že jsem měl prut ohnutý až do půlky a přes to při záběru mi parma lomcovala s celým prutem. Celkově jsou záběry od parem poctivé. Většinou je poznáte od záběru jiných ryb. Tloušť například špičku feederu ohne velmi rychle, kdežto parma oproti němu ohýbá špičku více plynule. I přes to pokud nesedíte bezprostředně u prutu a nevěnujete jim stoprocentní pozornost doporučuji povolit brzdu, abyste nepřišli o prut. Pokud ulovíte parmu, snažte se potom opět nahodit do místa, kde byla ulovena. Je velmi pravděpodobné, že se v okolí pohybuje celé hejno. Jak již bylo dříve uvedeno, pokud záběr již nepřijde, zkuste se přesunout kousek proti proudu a toto hejno znovu objevit.

Co se týče ideálního času, kdy parmy nejvíc berou, tak ten stanovit nelze. Je to místo od místa. Pokuste se vysledovat kdy asi parmy vaším místem projíždějí, ale ani to nemusí být pravidlem.

Lovíte-li na dva pruty, potom je nejlepší zkoušet nahazovat oba na jiná místa. Pakliže na jeden z nich ulovíte první parmu, okamžitě směrujte oba pruty do míst, kde jste parmu chytli a snažte se z tohoto místa „vytřískat“ co nejvíc. Pakliže z místa hejno odjede, pokračujte v systematickém prolovování blízkého okolí a následně, pokud již záběr nepřichází, nahazujte pruty opět každý jinam.

Nejlepším období na lov parem je podzim, popřípadě jaro. Ovšem záleží hlavně na stavu vody. Pokud je voda v normálním stavu, popřípadě je vody méně než obvykle, bývají parmy najeté na jednom místě například pod jezy nebo v nějaké konkrétní části řeky. Jestliže je voda zvedlá, parmy se rozjíždějí po celé řece a potom je jejich lokalizace obtížnější.

Co se týče lovu parem v zimě, potom je jediná šance na dobré zachytání najít jejich zimoviště. Sice i v zimě parmy cestují, ale ne moc daleko a maximálně na pár hodin (a to zhruba kolem poledne) Já jsem se před dvěma lety radoval, že jsem našel zimoviště parem a že jsem přišel na kobylku zimnímu lovu. Nicméně ač se na dané lokalitě vůbec nic nezměnilo, tak loni jsem tam už parmy nenašel.

Jsou dny, kdy parmy nejdou ani kdybyste se stavili na hlavu. Nezoufejte. Není to vámi nebo tím, že tam už nejsou. Není každý den posvícení. Zkuste to někdy jindy a uvidíte, že to půjde.

Parma je velmi zdatný bojovník. Souboj s touto rybou je jeden z nezapomenutelných rybářských zážitků. Žádná jiná ryba zdolávání nejede tak vehementně proti proudu a nedává do souboje tolik energie jako parma. Jsem velmi rád, že tato ryba se zatím na určitých místech vyskytuje stále ve větším množství. Doufám, že tento článek nebude sloužit k zaplnění mrazáků. Pokud máte chuť na rybu, tak si chyťte kapra, kterých je všude mraky.

Komentář ke článku (26)