Přinášímé Vám exkluzivní zpověď účastníka závodu na Tovačově, který jako jeden z mála lidí navázal s docentem Kolouškem přímý kontakt a stal se svědkem jeho rybářského umu

Už jako malý chlapec jsem se chtěl zúčastnit kaprařských závodů na Tovačově. Většina malých chlapců v mém věku tvrdili, že až vyrostou, tak se stanou policisty, hasiči, řidiči kamionů, dokonce ti méně vnitřně vyrovnaní chtěli být princeznami. To já ne. Já jsem si odjakživa přál stát se závodníkem na Tovačově. Jak léta plynuly, já se stále více a více svému snu přibližoval. Postupně jsem rozrpodal svůj majetek, abych měl na pruty, chodil darovat krev, sperma, abych měl na boilie a rozvedl se se svou manželkou, abych měl klid. Práce, zdraví, perspektiva, důstojnost a mnohdy i lidskost musela jít mému snu stranou, neboť kaprařina ta je jenom pro tvrdý chlapy, a možná ještě pro muskulantní ženský s knírkem. Jakmile jsem usoudil, že jsem v kaprařině ne-li takřka nadčlověk, alespoň tedy kvalitní lovec, mohly mé přípravy na Tovačov započít.
Díky svému asociálnímu vystupování a poustevnickému způsobu života jsem bohužel neměl mezi rybáři žádné přátele. Většinou jsem se ve své pýše rybářům lovícím vedle mě hlasitě vysmíval, vrhal po nich opovržené pohledy a v nestřeženém okamžiku jsem některé spíše starší jedince laškovně házel do vody. Úkol číslo jedna tedy zněl jasně. Sehnat na Tovačov parťáka. Naštestí jsem se na internetové seznamce seznámil s chlápkem s nickem sexy-bannana22, kterýžto se rybařině věnoval. Jmenoval se Jarmil Koloušek. Sice jsme se osobně do té doby neznali, ale podle jeho popisu to vypadalo na rodící se velké přátelství. Jak to tehdá bylo ode mne bláhové. Co já všechno si musel s tímhle člověkem vytrpět. Nebudu předbíhat. Začnem pěkně od začátku:

Sobota – príjezd na Tovačov
Můj sen je splněn. Přijíždím se svou dodávkou plnou boilie k jezeru. Pomalu vycházím z auta s roztaženýma rukama a s kalhotama na půl žerdi pobíhám kolem vody a snažím se vzlétnout, abych se dotknul nebe. Můj entusiasmus však z počátku nebyl organizátory pochopen a proto následuje slzný plyn do obličeje a pár ran rezavou trubkou do slabin. Nezlobím se na ně. Je to přece jejich práce a zároveň koníček. Vytřu si oči a jdu se podívat kdy přijede můj parťák. Jarmil za chvíli přijíždí. Byl jsem celkem zaskočený, jelikož Jarmil přijel na koni. Ptal jsem se ho, kde má většinu věcí a proč nejel autem. Říkal něco v tom smyslu, že takovýhle výslech on nemá zapotřebí a že mu prý rovnou můžu svítit lampou do ksichtu, svázat ruce lanem a típat vajgly o chodidla. Jevil se velmi rozrušeně. Nicméně po několika minutách rozhovoru, který zpočátku vypadal, že skončí buď fyzickým napadením nebo přímo vraždou z nenávisti se Jarmil pomalu uklidňoval a začal produkovat srozumitelné věty, jejichž zasazení do kontextu dávalo smysl. Jarmil se omlouval, že zapomněl společné věci typu bivak, loď a svoje vlastní věci typu pruty, navijáky. Avšak říkal, že všechno vyřeší a jal se ukrást alespoň pruty některému se závodníků. Lehce rozladěn jsem zanechal Jarmila na břehu a šel raději na centrálu nahlásit náš tým. Ještě štěstí, že jsem pro sichr vzal svůj vlastní bivak a nafukovací člun. Jakmile nás zaregistrovali, vracel jsem se za Jarmilem, abchom probrali taktiku lovu. Jarmil zrovna kácel statný strom. Nějak jsem nemohl pochopit, proč kácí strom, ale Jarmil mě ubezpečil, že všechno vyřeší a že se nemám strachovat z neúspěchu. No tak nechal jsem Jarmila kácet další strom a šel jsem k dodávce, abych vyndal boilie a rozvěsil ho do sítí. Jarmil mezi tím pokácel další strom a za pomoci tažného lana, které nejspíš někomu odcizil, příborového nože, krasohledu se Sandokanem a s tupým nezúčastněným úsměvem stavěl vor. Jakmile vor dostavěl, hrdě konstatoval, že všechno vyřešil a notně si přihnul s čutory.
A je to tu právě probíhá losování míst. Jsou zde čtyry sektory A, B, C, D. První tři sektory vypadají celkem dobře, ale sektor D nechci v žádnem případě.Fouká zde šílený vítr a voda v tomto sektoru je chladnější než v jiných sektorech, o čemž svědčí občasné ledové kry a eskymáci, kteří zde loví tuleně. Na dobu závodů bylo eskymákům poskytnut zdarma kupon do kasina, takže zde momentálně nejsou. Tichým svědkem jejich nedávné přitomnosti se stala pouze ztažená tulení kůže na břehu a opuštěné eskymácké mládě. Tak jako tak sektor D jsem rozhodně nechtěl a ani Jarmil nejevil nadšení při pomyšlení, že by jsme v tomto sektoru strávili příštích několik dní. Jelikož jsem smolař, povinnost losovat vyšla na Jarmila. Áčko, Béčko klidně i Céčko. Hlavně ne sektor D. Ubezpečoval jsem se, že máme 75 procent šanci, že v sektoru D nebudem, což je hezké. Jaké bylo mé překvapení, když Jarmil vylosoval sektor E. Byl jsem velice zmaten, jelikož sektor E zde vůbec nefiguroval a nikdo ani pořádně nevěděl kde to je. Organizátoři pouze krčili rameny a tvrdili, že sektor E byl ještě před týdnem, ale že vyschnul a tudíž nevědí co s námi. Nakonác nás šlechetně upíchly do sektoru D. Bylo vymalováno. Jarmil po svém úspěšném losu prohlásil, že je to vyřešený a notně si přihnul z čutory. S Jarmilem jsme se tedy přesunuli na náš sektor. Já jsem dojel autem až na naše místo a čekal na Jarmila, až sem dotáhne na zádech svůj vor. Postavil jsem mezi tím bivak, nafounkul člun a připravil pruty na zítřejší lov. Jakmile dorazil Jarmil, bylo potřeba vyjet na vodu s echolotem a vytyčit krmné místo. Dohodli jsme se, že každý si najde svoje místo a bude na něm lovit dle svého uvážení. Já jsem si s echolotem zmapoval místo před sebou a umístil bojku asi na sto metrů. Jarmil prohlásil, že na závody takového typu je třeba speciální a nečekaná strategie, tak se jal umístit bojku na břeh vedle našeho bivaku. Tuto jeho inovátorskou taktiku jsem mu naštěstí vymluvil a vyslal jsem ho na jeho voru s mým echolotem hledat si místo. Jarmil měl velké problémi s řízením svého voru a za pomoci dlouhého bidla, kterým se odpichoval ode dna se točil pořád do koloečka. Musel jsem ho tedy odšťouchnout od břehu, aby se dostal alespoň na vodu. Ještě dobré dvě hodiny se točil do kola asi pět metrů od břehu, než umístil bojku asi na třech metrech, kde byla hloubka po kolena a pídil se na voru zpět na břeh. Jakmile dorazil, přihnul si notně ze své čutory opět se slovy, že je to vyřešený. Domluvili jsme se, že vor už používat nebude a že mu budu do budoucna půjčovat svůj člun. Nicméně o změně lovného místa nechtěl ani slyšet. Prý to je nejlepší místo na celém jezeře. Pomyslel jsem si svoje, ale nechtěl jsem ještě před začátkem závodu vyvolávat v našem týmu rozostřenou atmosféru, tudíž jsem to přešel mávnutím ruky.
Blíží se noc a zima je znát čím dál tím víc a víc. Bivak se nám pomalu pokrývá jinovatkou, okolní zvěřina, pokud ještě vůbec žije, se pomalu chystá k zimnímu spánku a Jarmil si dělá zásobu oříšků na zimu. Zabalený do vaťáku a čepici s šálou sedím v křesle a jsem velice smutný, když sleduju dalekohledem rybáře v ostatních sektorech, jak se v tílkách potí, koupou se a hrají plážový volejbal. Jakmile mi zamrzl dalekohled, odcházím ulehnout do bivaku a očekávat zítřejší ráno, tedy zahájení závodu.

Neděle – 1. den závodu
A je to tu. Ráno slyšíme zahajovací výstřel, po kterém následuje tichý výkřik a za nedlouho sirény. Jak jsem se později dozvěděl, tak při zahajovacím výstřelu byl postřelen jeden závodník do stehna a závod pro něj tudíž skončil. Naštěstí to nebyl s Jarmilem náš případ a proto jsme se vrhli na závodění. Nejprve jsem si zavezl já své pruty na své místo. Nakrmil kolem pár kuličkama a vracel se na břeh v domnění, že Jarmil už bude mít dávno nahozeno i nakrmíno. Nebylo tomu tak. Jarmil čekal, až dorazím, aby si mohl taktéž zavézt. Nedokázal jsem mu vysvětlit, že jelikož má lovné místo tři metry od břehu, je zcela zbytečné, aby tam zavážel. Vždyť ta montáž se tam dá položit rovnou ze břehu. Jarmil však trval na zavážení.Nechtěl jsem se hádat, proto jsem mu poskytl loď a šel si udělat kávu. Jakmile jsem dovařil kávu a podíval se na vodu, čekal mě zděšující pohled. Jarmil byl na lodi kdesi uprostřed jezera dobrých dvěstě metrů od břehu a navíc v úplně jiném sektoru. Popadnu dalekohled a pozoruju jak něžně pokládá obě montáže, a vrací se opět ke břehu. Nejenom že si zavezl přes moje oba pruty, ale i přes další tři sektory.Jakmile se vrátil, opět pravil, že všechno je vyřešený a notně si přihnul ze své čutory. Když krmil kobrou na svém místě tři metry od břehu, kde vlastně vůbec nechytal, naznačil jsem mu, jestli si je vědom, že má pruty zavezéné mimo své krmné místo a navíc přeze mě. Okamžitě mě nazval lhářem a intrikářem a začal mi vyčítat, že netáhnem za jeden provaz a že takhle nic nevyhrajem. No co dotat byl jsem zaskočený, ale říkal jsem si, že to bude dobré. Jarmil se uklidnil a šteloval něco s pípákama. Následuje hlasitý vysoký tón, který nepřestává. Když jsem se zeptal Jarmila, co to má znamenat, tak odvětil, že si hlásiče nastavil tak, že budou pípat neustále a že jakmile přestanou pípat, znamená to záběr. Tuto svou větu podpořil ještě povzbudivým úsměvem a vztyčeným palcem. Ještě přihodil kobrou další tři až čtyři kila boilie na své místo tři metry od břehu, se slovy, že všechno je vyřešený si přihnul z čutory a šel opět spát.
Den se pomalu blíži ke konci a v našem sektoru žádná bodovaná ryba. Ve vedlejších sektorech chytají kapra za kaprem a tady nic. Jarmil se probudil a šel si opět nakrmit několika kili mého boiliesu na místě, kde vůbec nechytá. Když tu náhle se ozval můj hlásič. Okamžitě zasekávám a vyjíždím na člunu pro rybu. Bohužel se však zamotává do Jarmilových prutů, který je měl přez moje a navíc Jarmil na mě ze břehu křičí, že se všechno vyřeší a následně mohutně zasekává oba své pruty, čímž mi nejenom mého kapra utrhnul, ale navíc mě i s lodí převrhnul do vody. Jakmile se celý promočený, zmrzlý a bez kapra vracím na břeh, Jarmil se mi směje, jakej jsem nešika a motovidlo a sápe se po člunu, aby si mohl zavézt. Měl jsem v tu chvíli co dělat, aby mi neujely nervy. Uklidnil jsem se a celou situaci přešel s nuceným úsměvem. Jarmil si opět zavezl napříč celým jezerem sektory, nesektory a spokojeně si přihnul s čutory. Já už jsem nějak neměl sílu zavážet, navíc jsem neměl ani kam, jelikož Jarmilovy vlasce šli přez mojí část lovného místa. Zeptal jsem se tedy Jarmila, jestli můžu ten jeden prut hodit na to jeho krmný místo. Avšak prý to nešlo. Bylo by tam prý moc vlasců nahečmaných na jednom místě a to kapři nemaj rádi. Poraženecky jsem se podíval na Jarmilovu bojku tři metry u břehu, kde bylo tak málo vody, že kupa jarmilova boilie, kterým tam krmil po kilech už vyčnívalo nad vodu. Jen jsem se pousmál myšlence, že by o toto místo kapr vůbec zavadil pohledem a šel jsem si radši lehnout, neboť zima už byla krutá.

Pondělí – 2.den závodu
V noci nešlo skrz zimu a řev Jarmilových hlásičů moc spát, takže jsem ráno v takzvaném stavu zombie. Nicméně první pozitivní zprávy. V našem sektoru se začínají chytat ryby. Tato informace mě nakopla a chtěl jsem si ihned zavízt. Jaké bylo mé překvapení, když natěšený na vyvážku zjišťuji, že ve člunu je ohromná díra. Okamžitě budím Jarmila, co to má znamenat. Ten jen nezúčastněně prohlásil, že v noci nemohl pořádně spát, jelikož jsem chrápal, tak se jel projet na lodi, aby si pročistil hlavu a při té příležitosti propíchl člun nožem. Na otázku proč to proboha udělal, oepověděl, že měl slabou chvilku a že se omlouvá, ale jestli prý chci, že mi to zaveze na svém voru. To jsem samozřejmě nechtěl, tak jsem lítal po břehu a sháněl od ostatních závodníků lepení. Shánění lepení a jeho následné použití na člun mi zabralo celou půlku dne, během které se v našem sektoru začli chytat kapři jak na běžícím pásu. Dokonce i Jarmilův hlásič přestal pípat a on zasekává a zdolává kapra kolem 10kg. Ihned mi ho přinesl ukázat a roznítit můj hněv slovy, že kdybych se celý den nebabral se člunem, že bych taky třeba něco chytil. Jakmile člun konečně slepím a vyvážím své pruty, obloha se zatahuje a v našem sektoru začíná sněžit. Ryby přestaly brát
Počáteční optimismum z rána opadá. Navíc jarmil se začíná shánět po člunu, že by si rád zavezl. Tentokrát jsem mu ho už nepůjčil, tak jarmil se slovy, že nejsem týmový hráč vyráží zavážet vorem. Tentokrát se vymotal od břehu a vypadá to, že ho vzal jakýsi boční proud na širou vodu.

17.00 - Už jsou to dvě hodiny a Jarmil nikde
20:00 - Jarmil je na vyvážce už pět hodin. Padla hustá mhla (opět pouze v našem sektoru)
01:15 - Jdu spát. Jarmil se ještě nevrátil z vyvážky


Úterý – 3.den závodu
Ráno záchranáři vyprošťovali Jarmila, který se spolu s vorem zaklínil kdesi ve spadlém stromě. Už jsem se těšil, že se Jarmil nevrátí, ale nestalo se tak. Jakmile byl vyproštěn prohlásil, že je to vyřešený a opět si přihnul z čutory. Nyní už je opět nasáčkovaný u mě v bivaku a vypráví mi nějaký smyšlený historky o tom, jak vyhrál olympiádu a pět let žil v jezevčí noře, aby pochopil jejich myšlení a stravovací návyky.
Jarmil už pochopil, že zavážet nebude, jelikož nemá jak, tak prudkými švihy prutem házel své montáže bez jakékoliv logiky kamsi před sebe. Je zajímavé, že i tímto způsobem přehazoval nejen mě, ale takřka celý sektor. Co se týče ryb, tak dneska nebylo chyceno v našem sektoru vůbec nic. V ostatních sektorech to jelo jak pomásle a šušká se u nás, že tam překonali hněd několik světových rekordů. Nicméně toto se my nedozvíme, jelikož s naším sektorem nechce mít nikdo nic společného. Ostatní závodníci sem na pokec nechodí a organizátoři se nám vyhýbají obloukem.
Dnešek byl celkem poklidný, až na menší skandál, který na večír propuknul. Dva tými podali oficiální protest na tým z vedlejšího sektoru, jelikož jim zavážel do sektoru. Docela mě zajímalo, jak je možný, že ještě nikdo nepodal protest na Jarmila, ale nechtěl jsem to rozpitvávat. Každopádně organizační tým se na večer zavřel v centrále s tím, že celý incident budou řešit klidně i celou noc. Jsem celkem zvědavý, jak tato schůze dopadne i vzhledem k tomu, že organizátoři vstupovali do centrály obnažení, potřeni pouze nějakým éterickým olejíčkem držíc v jedné ruce okenu a v druhé ruce třešňovou větévku, jíž se švihali vzájemně přes hýždě. Pln napětí odcházím spát a nemůžu dospat rána.

Středa – 4. den závodu
Ráno mě budí smečka polárních vlků, kteří se prohání kolem našeho ledem obaleného bivaku. Noc byla opět bez záběru. Ještě v polospánku jsem přistihl Jarmila, jak na vařiči přivádí k varu lák od okurek a leje si ho do čutory. Pachuť, která mi v tu chvíli vyvstaval na jazyku mi zabránila zeptat se Jarmila proč to dělá a raději jsem vyšel z bivaku směr centrála, kde bylo ohlášeno velké shromáždění ohledně včerejšího incidentu. Jakmile jsem dorazil na místo, byl zde již početný dav, který vykřikoval hesla typu smrt podvodníkům, Jak vy nám, tak my vám, ten, kdo páchá příkoří, na hranici uhoří a dokonce jeden závodník, jehož motorické schopnosti jakožto schopnost ovládání svěrače byly otupené alkoholem, vyřvával v leže hlavou zabořenou do bahna: „Na svatého Řehoře, chudý oráč neoře“.Divné šimrání v žaludku umocňovala i skutečnost, že někteří závodníci v davu vedle vykřikování již dříve zmiňovaných hesel třímali v rukách hořící pochodně popřípadě vidle. Nepříčetnost davu na chvíli utišil jeden z organizátorů, který přistoupil k řečnickému pultu a začal číst z jakéhosi pergamenu. Vysvětloval, že protest ohledně zavážení do jiného sektoru byl uznám za platný a proviněný tým závodníků bude tedy diskvalifikován. Následovalo mohutný davový výkřik a všichni se vrhli proviněné závodníky „diskvalifikovat“. Tomuto linčování jsem již nechtěl více přihlížet, proto jsem se odebral zpět ke svému lovnému místu. Z doslechu ještě vím, že rozlobenému davu se konání spravedlnosti zalíbilo a že se rozjel natolik, že pro výstrahu „diskvalifikoval“ ještě další tři tými, který byly poblíž.
Vrátil jsem se tedy do bivaku, kde Jarmil naštěstí spal. Vypadal spokojeně a vyrovnaně. Dokonce s úsměvem blaženě šeptal nesrozumitelné věty. Řekl jsem si, že konečně mám příležitost něco chytit. Sice naše šance na jakoukoliv výhru jsou naprosto nulové, přece jenom jsem si chtěl chytit alespoň jednoho kapra. Připravuji tedy nové montáže, když tu se začně linout z bivaku nejpre dým, načež husté plameny a ve finále vybíhá vyděšený Jarmil. Jeho hlasitá výkřiky: „Hoří mi vlasy, hoří mi vlasy“ se linou po hladině a dokreslují marnost celého mého závodění. Jarmil si nebere s ničím servítky a ač mu nehoří vůbec nic, probíhá skrz moje pruty, které patrně láme a skokem plavmo letí do vody. Jakmile po minutě pod vodou zřejmě usoudil, že plameny na své hlavě zažehnal, vylezl na břeh, přihnul si s čutory a pravil, že je všechno vyřešený. Zajímalo mě, proč nám shořel bivak, ale Jarmil o tom nechtěl mluvit, jelikož je prý ještě v šoku a nechce jitřit staré rány. Naprosto odevzdaně jsem šel skontrolovat škodu na prutech. Ty se jevili v použitelném stavu, tudíž jsem je zavezl na svoje krmný místo. Jarmil pro sychr své pruty vytáhl, aby skontroloval nástrahu a mohutným švihem kamsi do neznáma mě opět přehodil. Dokonce bych dal ruku do ohně za to, že jeden prut hodil na protější straně do stromu, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Jediný, co mě zajímalo byla stále a stále vlezlejší zima. Normálně bych se před ní ukryl do bivaku, který však shořel i s mým spacákem. Zeptal jsem se tedy Jarmila, co budeme dělat. Jarmil opět nezklamal a se slovy, že všechno vyřeší, vytáhl z baťohu litr vodky, který na místě vyexoval. Jakmile obsah lahve zmizel v jeho chřtánu, zamotal se, začal hrozit pěstí směrem kamsi na oblohu, postěžoval si, jak si za komunistů krásně žilo a usnul hlavou na kameni a jednou nohou ve vodě. Pomyslel jsem si, že to se dalo čekat a šel jsem se shánět po nějakém přístřešku nebo přikrývce. Původně jsem se chtěl jít vyspat do auta, ale tomu zamrzly dveře, takže jsem se do něj nedostal. Chvilku jsem závistivě sledoval dalekohledem závodníky v ostatních sektorech, jak se mažou krémi na opalování a před neúprosným slunkem se schovávají do stínu. Jakmile jsem se nabažil tepla alespoň okem, ulehl jsem vedle ohořelých trosek mého bivaku, přikryl se futrálem na pruty a usnul.

Čtvrtek – 5. den závodu
Ráno mě vzbudily nějaké hlasy. Chvíli mi trvalo než jsem vstal, jelikož jsem musel počkat, až poleví led na mém obličeji. První co jsem po oblevě spatřil byl jeden můj vytažený prut a na podložce kapr dobrých dvacet kilo těžký. Vedle podložky na stoličce seděl Jarmil a poskytoval rozhovor reportérovi. Tvrdil, jak se mu těžká dřina nakonec vyplatila. Že i přes neschopnost svého parťáka neházel flintu do žita a využil všech svých dovedností a schopností, aby v nepříznivém počasí přece jenom chytil nějakou bodovanou rybu. Když začal líčit, jak v noci musel sám zavážet, jelikož se jeho parťák sťal jako vidle a následně sám ze svého místa a na svou oblíbenou montáž zápolil s obřím kaprem, praskla mi žilka v oku. Tohle byla ta úplně poslední kapka. Beze slova a zanechav zbytek svých věcí, které byly po zásahu Jarmila jakž takž použitelné jsem zapalovačem rozmrazil dveře od auta a z Tovačova odjel
Tak tedy dopadl můj životní sen. Z denního tisku jsem se dozvěděl, že Jarmil nakonec celý závod vyhrál a plánuje do budoucna televizní pořad s Jarmilem na rybách. Od onoho osudného závodu jsem seknul s rybařinou a nyní se živím jako ošetřovatel včelých rojů.

Komentář ke článku (7)

Jak jistě víte, tak Jarmil Koloušek se pokouší objevovat nové a nové způsoby rybolovu. Jeho zásluhou dnes známe pojmy jako jsou muškařina, kaprařina a lov ryb dynamitem. Mezi jeho novější průlomové metody se řadí Notor-fishing, Pravá kaprařina a poslední dobou také Emo-fishing. Pan Docent Koloušek se snaží vždy jít ruku v ruce se současnými trendy, proto se momentálně inteznivně zabývá implementací Emo filosofie do rybářství. Jak on sám říká, tak Emo-fishing není jen obyčejná rybářská odnoš, nýbrž se jedná o celkový přístup k přírodě. Práce na tomto projektu jsou zatím ve fázi šíření a proto nelze s určitou platností vyvozovat konkrétní závěry. Nicméně i přesto docent Koloušek sestavil takovou Emo-fishing příručku, kterou je třeba se řídit:

Emo-fishing

Pokud jste Emo-rybář a chystáte se na ryby, je třeba se na tento lov nadstandartně vybavit. Tedy konkrétně nejprve si zakupte černé červy, popřípadě černou kukuřici. Oblečte si černé maskáčové oblečení. V této fázi si dejte pozor, abyste si nevzali přikrývku na hlavu, jelikož by to zbytečně zahalilo vaší černou patku hozenou do obličeje.

Další důležitou věcí, kterou nesmíte před samotným rybolovem zapomenout, je zajet k rodičům (pokud s nimi nežijete), zazvonit na ně a říct jim, že je nenávidíte a že vám zkazili život. (pakliže vaši rodiče již nežijí, jděte jim to pěkně vytmavit na hřbitov. Docent koloušek doporučuje v tomto případě hysterické výkřiky nad jejich hroby a následné poničení náhrobků) Tuto přípravu před emo-fishingem v žádném případě nepodceňujte, jelikož by se vám to v průběhu rybolovu nemuselo vyplatit.

Máte-li přípravu za sebou, můžete jít k vodě. Nezapomínejte se plížit temnými zákoutími a dlaně se pokoušejte tajemně tisknout na zdi, které budete míjet. Není na škodu se občas rozbrečet až zalikat.

Dorazíte-li k vodě, nejprve si pořežte žiletkou zápěstí a až potom si začněte rozbalovat pruty. Napíchněte černé červy na černý háček a můžete nahodit. Pokud vám ryby berou, nepokoušejte se dát na odiv svou radost. Prostě při chycení každé ryby začněte fńukat jak malá holka a proklínejte své tělesné nedostatky. Jestliže naopak vám ryby příliš neberou, občas se řízněte žiletkou do podpaždí nebo do stehna.

V žádném případě nevystavujte svou vybledlou tvář slunečním paprskům. Choďte na ryby pouze v zimě nebo v bouřkách. Pokud vám to však nedá a půjdete chytat za slunného dne, oblečte se do černého jutového pytle.

Nepokoušejte se komunikovat s žádnými osobami a s rybáři už vůbec ne. Pokud se vás někdo zeptá, jak to bere, rozbrečte se, popřípadě si před ním típejte cigaretu o chodidlo tak dlouho, dokud dotyčný neodejde

Před samotným rybolovem si připravte lovné místo, aby bylo dostatečně Emo. Na nejbližší strom vylepte plakát se skupinou Tokio Hotel. Rozmístěte kolem sebe několik svíček. Docent Koloušek v tomto případě nabádá, abyste si nezapomněli nakapat vosk do oka a od svíčky si pořádně propálit kůži na předloktí.

Po celou dobu rybolovu buďte smutní. Nejlépe plakejte

Pokud vás bude kontrolovat člen rybářské stráže, křičte na něj, že ho nenávidíte a přitom se řezejte rezavím hřebíkem v obličeji

Jestli chytíte rybu a tuto si chcete ponechat, v žádném případě ji nedávejte do vezírku. Nožem ji propíchněte srdce a položte na oltář, který jste si předem zhotovili pod plakátem skupiny Tokio hotel

Na vícedenní výpravy si neberte žádný přístřešek. Spěte přes den v jezevčí noře a po nocích pobíhejte nazí s krvavou čepelí po okolí. 

Pokud se vám otupí žiletka a vy se nemáte už čím řezat, sbalte se a odejtěte. Dnešní emo-rybolov pro vás skončil

Tak toto jsou některé důležitější pravidla Emo-fishingu, které zatím docent Jarmil Koloušek nashromáždil. Jak již bylo řečeno, tato rybolovná technika je zatím v plenkách, tudíž více poznatků zatím nebylo aplikováno. Docent Koloušek však intenzivně na tomto projektu pracuje, takže se můžeme těšit v blízké době na další nové prvký v Emo-fishingu

Komentář ke článku (0)

Jarmil Koloušek je bezesporu jedním z předních Evropských rybářů. Stál v pozadí postavení a následného pádu Berlínské zdi, za protektorátu udával gestapu a za komunistů zase STB. Co však je hlavní a podstatné, že nejenomže rozšířil některé rybolovné techniky mezi širokou veřejnost, podařilo se mu některé techniky dokonce vymyslet. Předpokládám, že mnozí z vás vůbec netušili, že Jarmil Koloušek založil kaprařinu. Je tomu tak. To on poprvé uválel boilie, s echolotem na gumovém člunu brázdil vody, chytal obří kapry. To on první chycené kapry začal prodávat do soukromých revírů, to on první na soukromých vodách chytal kapry zpět a pouštěl je opět do svazových vod. On poprvé fotil digitálním fotoaparátem, poprvé pouštěl ryby, poprvé prubnul lov nonstop a byl historicky prvním rybářem, kterému byl odebrán RS rybářský lístek za lov přes noc.

Mimo kaprařiny, od které se v posledních letech znechuceně odtrhnul a založil její odnoš "Pravou kaprařinu", přinesl do našich krajů Notor-fishing a v návaznosti na módu poslední doby se pokouší zavést Emo-fishing. O těchto rybolovných technikách vás budu na tomto blogu dále informovat

O Jarmilovi toho bylo v minulosti mnoho napsáno, avšak on sám se veřejnosti straní a soustředí se převážně na rybolov ve všech podobách. Doposud se nepodařilo žádnému novináři získat od něj rozhovor. Posledního reportéra, který se o to snažil, Docent Jarmil Koloušek pokousal a probodnul mu kostrč feederovou vidličkou. Dokonce neexistují ani žádné nerozmazané fotografie s tímto velikánem a pokud se vám podaří uzřít ty rozmazané, začnou vám krvácet oči. Jarmil je opravdu samotář. Nicméně o svých vědeckých poznatcích veřejnost pravidelně informuje a pořádá několikrát do roka semináře.

Toto jsou opravdu pouze úvodní krátké informace o tomto rybáři. V budoucnu očekávejte rozsáhlejší články a doufejme, že se organizačnímu týmu tohoto blogu podaří získat s Jarmilem rozhovor

Komentář ke článku (2)

Kukal jsem na Šlapetův blog a velice mě dojala jeho žádost, ohledně podpoření jeho blogu. Můžu říct, že ten chlapec si získal mé srdíčko. Nemám bohužel peníze nazbyt, tudíž toto je má jediná možnost, jak mu zajistit kvalitní rybářské vybavení. Pakliže se ve vás pohne svědomí a ustrnete se nad osudem mladého rybáře tak jako já, potom neváhejte a zasílejte mu enormní částky na následující účet.

č.účtu: 000000-1925649113/0800

Komentář ke článku (0)

Expedice Dunajská delta

Je tomu již několik let, co jsme s kamarády uspořádali pro mě dodnes nepřekonanou rybářskou výpravu na deltu Dunaje. Celá výprava byla postavená na chabých základech, jelikož celá myšlenka této výpravy byla založena na četbě cestopisů od cestovatele Štorby. Tím fanouškem a zarytým obdivovatelem již zmíněného bájného a protřelého cestovatele Štorby byl Tomáš. Tento nenápadný mladík byl přívržencem jakékoliv akce, kde se balancovalo na pokraji života a smrti, což během výpravy několikrát potvrdil. Každopádně to byl on, kdo přišel s nápadem jet na deltu Dunaje na ryby, vypracoval podrobný plán každého našeho kroku a celkově zařídil ostatní drobnosti ohledně cesty (koupil hromadnou jízdenku na vlak) Dalším členem naší výpravy byl Dan. Nerybař, intelektuál, který vždy dokázal posunout hranice lidského neštěstí o kousek dál. Je to neskutečný člověk, kterému se vždy přihodí něco, co nelze předpokládat. Další člen naší výpravy byl Jiří. Kaprař srdcem i duší, jediný zodpovědný člověk naší expedice.

Nuže skupina nadšených cestovatelů a rybářů byla tedy seskupena a zbývalo už jen vyrazit. Ještě před samotným odjezdem jsme se s Jiřím shodli, že se na této řece zaměříme na lov kaprů. Velmi prozřetelně jsme si naváleli několik kilo kuliček a takřka s výsměchem ignorovali rady zkušenějších kaprařů, že námi zhotovené boilie nám nemůžu dlouho v takových podmínkách vydržet.

Vše bylo tedy připraveno. S bagáží, která vážila patrně tunu ( dvě nafukovací pálavy, dva lodní pytle na osobní věci, jeden plastový sud na zbylé osobní věci, čtyři rybářské batohy, futrál s mnoha pruty, taška s mnoha navijáky, dva mnohokilogramové tripody, taška boilie a čtyři cestovní pasy) Dan s sebou táhnul ještě jako bonus plnou tašku se zavařenýma sklenicemi, ve kterých mu maminka zavařila kuře.

Cesta vlakem trvala do Bukureště dva dny a my jsme již začínali v kupé, kde bylo něco kolem čtyřiceti stupňů, hezky zavánět. Tímto naším tahem jsme odradili nejednoho cestujícího, který při otevření dveří do našeho kupé nasál vzduch a začal plakat jak malá holka. Po dvou úporných dnech ve vlaku jsme dorazili do Bukureště. Odlepili jsme se tedy od kožených sedaček, pobrali náš náklad a vyrazili ven. Vlak, který nás měl z Bukureště odvézt do Tulcie jel až za dvanáct hodin, takže nám nezbylo nic jiného, než se usadit na půl dne na hlavním nádraží Bukurešti. Nádraží nevypadalo příliš bezpečně a útulně. Kolem pobíhaly smečky psů, smečky bezdomovců a jiné pochybné existence, kterým jsme viděli na očích, že prahnou po tom, aby nás mohli jakýmkoliv způsobem okrást, či fyzicky poškodit. Během čekání nás navštívila i policie, která nám chtěla rozměnit dolary za jejich měnu s velmi „výhodným“ kurzem. Byli docela vlezlý a dokud jsme jim něco nerozměnili, tak nám nedali pokoj. Dvanáct hodin čekání jsme přežili a nasedáme do vlaku směrem Tulcie. Nutno podotknout, že vlak, do kterého jsme právě nasedli byl natolik luxusní a přepychový, že na nádraží plného chudoby moc nezapadal. Každopádně luxusnější vlak jsem v životě neviděl a omámen otázkou, kde na to vzali, jsem spolu s ostatními jel konečně k Dunaji.

Do Tulcei jsme dorazili kolem oběda. Rozměnili jsme dolary za jejich ultra silnou měnu (poprvé a patrně i naposled v životě jsem byl milionář), nafoukli jsme pálavy a mohli se nalodit.

Následujících čtrnáct dní probíhalo každý den to samé. Tedy ráno vstát, zabalit tábor, nalodit se, pádlovat jak o život, k večeru najít nějaké místo na spaní, postavit tábor, pár hodin chytat ryby a následně jít spát. V tomto stereotypním počínání se stalo několik zajímavých až kuriozních příhod.

Hned první večer jsme se utábořili na jakémsi vedlejším kanále a spokojeně rybařili. Okolí bylo velice pusté, až dalo by se říci, že jsme patrně první lidé, kteří tu na břehu kdy stáli. V tomto místě to bylo po rybářské stránce pouze jakési oťukávání, neboť jsme si každej nahodili po jednom prutu a věnovali se spíš stavění tábora. Dan si mezitím lodí odjel na protější břeh, kde se pokoušel vláčet. První večer se chytlo pouze několik karasů a něco bílé ryby. Aspoň, že Dan byl na protější straně napadnut divokým psem, takže jsme před spaním pobavili jeho sledováním, jak na protějším břehu zběsile prchá, před lítým psem a následným životním skokem do lodi odjíždí do bezpečí.

Po celou dobu našeho cestování jsem neměl ponětí, kde se nacházíme a ani kam směřujeme. Jediný, kdo prohlašoval, že ví přesně kde jsme, byl Tomáš, který nejenom že naší aktuální polohu vždy ukazoval na jakési prehistorické mapě, ale také nám k dané oblasti poskytl přednášku, na kterou čerpal materiály ze Štorbových cestopisů. Tudíž nám vysvětloval, kdy na tomto místě Štorba byl, kolikrát tu byl a kdy tu bude znova. Měl jsem takové tušení, že celou cestu Tomáš s nadějí Štorbu vyhlížel, jestli ho zde náhodou někde nepotkáme.

Co se týče rybolovu, tak byly pouze dva momenty, které stojí za to zmiňovat, jelikož po rybářské stránce mě výprava velmi zklamala. První moment byl zhruba v první třetině našeho pobytu. Jako vždy jsme přijeli na místo, které se nám zdálo obyvatelné, vysekali jsme místa na stany a začali rybařit. V tomto místě jsme nachytali mnoho sumců a candátů, avšak velikostně spíše malých. Nicméně Tomáš objevil nedaleko našeho tábořiště marihuanové pole, což nám s nadšením držíc v ruce dvě ohromné kytky této drogy, okamžitě přiběhl oznámit. Jeho radost byla velmi intenzivní a dokonce tleskal rukama, jako malé děcko. Jakmile nám ohlásil svůj nález, opět vběhl zpátky do pole. Chvíli jsme mu nevěnovali pozornost a soustředili se na rybolov. Za krátko se však Tomáš vynořil celý zelený s rukama nad hlavou a za ním dva místní Rumunští občané s kalašnikovi. Přemýšlel jsem, zda se mám pokusit uniknout skokem do vody, nebo raději zvolit bezpečnější variantu zůstat na břehu a doufat, že mě zasáhnou do míst, kde nemám orgány. Nakonec to vše dobře dopadlo, jelikož za pomocí rusko-anglické komunikace jsme po několika hodinách odhalili, že oni rumunští občané se samopali jsou z nedalekého vězení a hledají zde uprchlého vraha. Skutečnost, že se v okolí pohybuje uprchlý vrah by za normálních okolností nebyla příliš veselá, avšak mi jsme byli rádi, že jsme přežili a spokojeně chytali dál.

Za celou dobu našeho cestování jsme pouze jedinkrát narazili na vesnici, kde měli obchod, ve kterém měli teda pouze jakési punčochy, jeden salám, pár paštik a několik kanystrů vody. Na tento obchod jsme narazili až ke konci naší výpravy, proto nám velmi záhy došli zásoby jídla a pití a museli jsme tedy sáhnout k přírodním zdrojům. Vzhledem k tomu, že po rybářské stránce to bylo špatné, jedli jsme po většinou samotné těstoviny. Horší bylo že nám došla voda. Místní občané pili velmi zodpovědně vodu přímo z Dunaje. Vzhledem k tomu, že my jsme se štítili v Dunaji i koupat, nepřipadalo pití rovnou z řeky v úvahu. Rozhodli jsme si vodu tedy převařit. Danovi při převaření vody, skočila do kastrolu žába, tudíž vodu převařil spolu s žábou. Nutno říct, že potom měla ta vodu velmi specifickou chuť. Jinak převařená voda byla více než nechutná a měla uzenou pachuť. Navíc v ní stále plavali jakýsi malí tvorové. Byli sice mrtví, ale stejnak jsem neměl dobrý pocit při pití vody. Převařovaná voda z Dunaje měla mezi jinými kladnými pozitivy hlavní účinek a tím byla neuvěřitelná, neustálá a velice tekutá střevní nekontrolovatelnost.

Jednoho dne jsme se dostali na rameno, které bylo z jednoho břehu Rumunsko a z druhého Ukrajina. Měli jsme několik návštěv ozbrojených hlídek, které nám pokaždé říkali, že když se přiblížíme k Ukrajinskému břehu, že nás Ukrajinci zastřelí. Bylo zvláštní, že nám říkali Ukrajinci o Rumunech to samé. Každopádně jsme se již celkem otrkali, co se týče konfrontace s ozbrojenými domorodci, tudíž jsme se přestali bát smrti. To bylo možná špatně.

Tomáš nás pořád přesvědčoval, že je zapotřebí projet jedním kratším kanálem. Jelikož on měl mapu, plán a zkušenosti získané četbou Štorbových článků, poslušně jsme následovali jeho pokyny. Projížděli jsme jakousi stanicí, kde nás varovali, že tím kanálem jet nemůžeme, že to je zakázaný. Pokud to porušíme,j tak nás prej zastřelej. Aby svou výhružku mohl příslušník tamní milice názorně demonstrovat ukázal na jakýsi stožár, kde byl odstřelovač s dalekohledem a puškou. Ujistili jsme ho tedy, že se tomu ramenu vyhneme a pokračovali jsme dál po jiném rameni. Pozoroval jsem, jak nás sniper sleduje dalekohledem. Už přesně nevím, jak se to přihodilo, ale sniper z kukaně zmizel a my posilněni skutečností, že již nejsme pod drobnohledem, jsme zamířili na zakázaný kanál. Tenkrát jsem pádloval jak o život a stále jsem se ohlížel zda nás nebude nějaká hlídka pronásledovat. Naštěstí o nás nejevili zájem, tak jsme celkem v poklidu celý kanál projeli. Na konci kanálu nám Tomáš oznámil, že se tímto kanálem Štorba bál projet, jelikož po něm stříleli. Dalo by se říci, že jsem mu měl za zlé, že hazardoval s mým životem, nicméně záhy na něj došlo. Zrovna vyprávěl, jak Štorba psal, že v tomto úseků je Dunaj nejhlubší. Prý až 50 m, což se snažil prezentovat skokem po hlavě z lodi do vody. Bylo velmi humorné sledovat jak se při noření do vody najednou zastavil s tím, že mu celá půlka těla čouhala z vody. Vynořil se s obličejem celým od bahna a vysloužil si mnoho vtipných poznámek a nepočítaně úšklebků z naší strany. Od té chvíle jsem přestal na Štorbu věřit.

Jak jsem již psal, tak po rybářské stránce byl tento výlet debakl. Mé kaprařské ambice byly podupány celkem záhy a to skutečností, že námi uválené boilie zplesnivělo. Již jsme se nesmáli radám zkušenějším, ať si raději koupíme nějakou hotovku. Jiří jako kaprař srdcem i duší nehodlal opustit od svého primárního plánu a chytal na plesnivé koule. Neměl ani záběr. Já jsem se přezbrojil na dravce a sem tam se něco chytlo. Dokonce jsme jeden den jedli i čerstvě ulovené candáty, což bylo jako pohlazení na naše velmi rychle průchozí žaludky.

Poslední večer byl náš tábor obsazen stádem divokých prasat. Přiznám se, že jsem se bál velice obzvlášť, když z vedlejšího stanu Tomáš vykřikoval, že bere kudlu a vyběhne nějakého ubodat. Naštěstí ho Dan uklidnil, takže k žádnému incidentu nedošlo. Až k ranním hodinám jsem seděl s Jiřím ve stanu, opírajíc se o sebe zády a každý hlídající jeden vchod. On byl vyzbrojen nožem já repelentem a zapalovačem.

Poslední noc jsme přežili ve zdraví a vydali jsme se na cestu zpět. Z Tulcie do Bukureště jsme tentokrát nejeli stejným luxusním vlakem, nýbrž jakousi herkou bez dveří. Cesta trvala dvakrát déle než jsme čekali, proto nám vlák z Bukureště do Prahy ujel a my jsme museli trávit dalších dvanáct hodin na hlavním nádraží Bukurešť. Opět se kolem nás pohybovali pochybní lidé. Jeden byl dokonce tak drzí, že si mezi nás sednul a začal nám šahat do kapes. Nechtěli jsme vyvolat rvačku, tak jsme mu dali celou vodku, kterou do sebe v cuku letu vyklopil a začal s dotěrností na novo. Někdo naštěstí zavolal místního policistu s postavou Denny de Vitta, který přiběhl, ve výskoku dal výtržníkovi facku a kamsi ho odvedl. Zhruba čtyři hodiny před odjezdem odešel Dan na záchod a to z důvodu velmi intenzivní průjmové stolice, kde se zdržel až do doby, kdy přijel náš vlak. Takřka ten vlak nestihl a my ho na poslední chvíli zahlídneme, jak držíc si kalhoty upaluje do vlaku. Celou cestu zpět Dan nemohl nic sníst, jelikož by to ihned šlo ven, proto tedy s těžkým srdcem rozdal své zavařené kuře, které si schovával na nejhorší. Tentokrát byl náš odér natolik silný, že jsme byli sami v celém vagonu. Po dvou dnech hladoví a velice nevábně vyhlížející i vonící jsme dorazili na Pardubice hlavní nádraží s myšlenkou, že už nic podobného nikdy neabsolvujeme. O dva měsíce později jsme začali plánovat další podobnou výpravu

Komentář ke článku (16)