Nedávno proběhla anketa, kde byla volena kaprařská elita. Tato ostře sledovaná soutěž podporována agenturou Reuters a mnohými tuzemskými i zahraničními médii přinesla nejen mnoho zajímavých poznatků, ale i samotný průběh hlasování potažmo průběžné výsledky byly veskrze napínavé a do poslední chvíle si nikdo nemohl být jist svým vítězstvím.

Nakonec po lítém boji zvítězil američan Homer Simpson, čímž se stal kaprařským králem planety. Na druhém místě se umístil čech Papa Čadek, který si tímto umístěním zajistil velice ceněnou příčku „Nejlepšího kapraře Evropy“ a tím i nesmrtelnost. Velikým překvapením celé soutěže byl propad jak zahraničních, tak i tuzemských kaprařských velikánů. Nikdo z nich se nepřehoupl přes hranici 7% hlasů.

I tak může být český národ hrdý, jelikož jsme potvrdili díky Pepovi naše vedoucí postavení v evropské kaprařině a tím pádem se můžeme s klidným svědomím vysmát do tváře všem ostatním.

 

Pro zájemce internetová část soutěže http://www.mrk.cz/diskuse.php?id=621381.

Výsledky z korespondenční části soutěže se dozvíte na přepážkách vaší pošty

Výsledky z telefonické části soutěže vám zodpoví váš zubní lékař

 

Komentář ke článku (0)

Ultra Masaři nového Milénia

 

V životě každého člověka se najde období, za které se dotyčný přinejmenším stydí, popřípadě by na něj rád zapomněl. Stejně tomu tak bylo i u docenta Jarmila Kolouška. Ke konci devadesátých let společně s několika souputníky stál u zrodu rybářsko-náboženské sekty Ultra Masařů nového Milénia. Našemu zpravodajskému týmu se podařilo v archívech objevit několik důkazů o existenci této sekty. Byla nalezena stará korespondence mezi Jarmilem a jeho tehdejším přítelem Vlastimilem Kotoučem, kde se Jarmil přímo o této rybářské frakci zmiňuje. V současné době sice pan docent Koloušek v této komunitě nefiguruje, ale určitě stojí za to se o Ultra Masařích nového Milénia Zmínit. Pan docent se k tomuto tématu odmítá přímo vyjadřovat, proto jsme v redakci usoudili, že nejlépe popíše fungování této sekty již ona zmiňovaná korespondence. Dopisy, které Jarmil psal svému Příteli Vlastimilovi poskytla archívu vnučka po panu Kotoučovi, jelikož Vlastimil před třemi lety prodělal celkovou operaci, kdy byl chirurgicky přeměněn na kapra a vypuštěn do Labe.

Korespondence je seřazena podle data odeslání:

 

 

1.června 1998

 

Ahoj Vlastíku,

je škoda, že jsme se již dlouho neviděli. Nevěřil bys, jaké novinky se z mé strany udály. Určitě si vzpomínáš, jak jsem na naší společné výpravě ubil kapra pěstí a následně ho přetrhl. Tys říkal, že z toho nic nebude, ale mě to moje počínání nedalo spát. Hloubal jsem, hloubal, přečetl několik zapovězených knih a pak jsem byl osvícen. Spolu s několika přáteli jsme dali věci do pohybu a založili skupinu (možná až sektu) Ultra masařů nového Milénia. Víš Vlasto je to něco povznášejícího. My nejsme obyčejní masaři, co zabíjí pro maso. To ani náhodou. V našem zabíjení je poezie. Dáváme do toho srdíčko. Zabité ryby většinou vracíme zpět vodě, jelikož nikdo z nás ryby nežere. Sestavili jsme určitý řád a máme i několik filozofických knih, ze kterých vycházíme. Scházíme se vždy pravidelně v sobotu večer a modlíme se společně k bohyni Chemothé, která je patronkou nesmyslných úmrtí. Naše řady rostou ze dne na den a náš vliv neustále roste. Jak jsem již psal, my zabíjíme ryby pro potěšení a pro krev, nikoliv pro maso. Ulovené a následně brutálně ubité ryby zařízneme, pokapeme jim ránu klinikem a opět šetrně pouštíme. Velmi nás mrzí, že jsme přirovnáváni k běžným masařům, ale snažíme se seč můžem, aby nás veřejnost uznala za sportovní odnož rybařiny. Každopádně pakliže bys měl zájem, rádi tě uvítáme ve svých řadách.

 

Pac a pusu – tvůj Jarmil

 

 

28.července 1998

 

Ahoj Vlasto,

v minulém dopise jsem ti líčil začátky naší organizace Ultra Masařů nového Milénia. Na rovinu ti můžu říct, že je to lepší a lepší. Naše řady jsou již přeplněné a proto místo sobotního modlení každý pátek obětujeme jednoho členu pro naší bohyni Chemothé a následně sníme jeho ostatky. Je to prostě paráda. Naše základna se přemístila k jedné dvaceti hektarové nádrži a pilujeme naše umění. Například včera jsem chytil tři sumce. Jeden byl podměrečnej, tak jsem s ním jenom třísknul o strom a rošlápl hlavu. Zbylý dva měli hodně přes metr, proto jsem je umlátil větví a pustil zpátky do vody. Nechápu jak si tyhle krásný ryby může vzít někdo domů pro maso. Taková nádherná ryba patří zpátky do vody.

Vlastíku je škoda, že se k nám nechceš z časových důvodů přidat, ale pokud se to v budoucnu změní, pořád tu mám pro tebe místo.

 

Pac a pusu – tvůj Jarmil

 

 

19. srpen 1998

 

Ahoj Vlastíku,

Organizace Ultra Masařů nového Milénia jen vzkvétá. Měli jsme sice pár problémů s policií, ohledně rituálních vražd členů, ale to se vyřešilo poté, co jsme policisty rituálně obětovali bohyni Chemothé – nechť je její velikost věčná. Další nemilá skutečnost v jinak rozzářeném chodu organizace je fakt, že v námi obsazené nádrži začínají docházet ryby. Nedokážu si to vysvětlit, ale krk bych za to dal, že to dělá ten parchant kormorán. Sice tu nehnízdí, ale určitě nám tu zabíjí ryby. Učinili jsme tedy s kolegy trestnou výpravu za kormoránem, který sídlí v nedaleké 180 km vzdálené zoologické zahradě ve Dvoře králové a i přes protest tamních zaměstnanců a za pohledu dětí z mateřské školky, které tam byli na výletě, jsme místního kormorána rozřezali za živa rezavým a tupým předmětem. Nutno podotknout, že se naší partě rozřezávání zalíbilo, tak jsme cvičně ještě rozřezali žirafu, lenochoda a prodavače cukrové vaty.

Jinak umění masařiny jsme na naší nádrži vypilovali takřka k dokonalosti. Naším heslem se stalo mrtvá ryba – dobrá ryba. Nyní každá námi chycená ryba doopravdy trpí a cítí velkou bolest. Navíc kvůli focení jsme přešli na zasakování. Tedy pakliže rybu chytneme v noci, zmrzačíme ji a uložíme do saku. Ráno potom mrtvolku fotíme, popřípadě ji dorazíme a pustíme zpět. Doufám, že si to s členstvím v naší organizaci ještě rozmyslíš.

 

Pac a pusu – tvůj Jarmil

 

3.září 1998

 

Ahoj Vlasto,

začíná to bejt celý na hovno. Ryby nám v nádrži docházej ve velkým (kvůli těm kurvám kormoránům a vydrám) Nechápu to. Kormorány jsme vybili v okolí dvěstě kilometrů a vydry jakbysmet. Navíc nás nějakej křivák prásknul rybářský stráži, takže tady chodil oxidovat pořád nějakej čičmunda a chtěl zabavovat papíry. Když jsme mu slušně oznámili, že žádný papíry nemáme, tak chtěl volat fízly. Naštěstí někoho napadlo, ho třísknout vší silou hasákem přes kolena. Měl jsi vidět, jak pištěl. Jako malá holka. No snad už dá pokoj. Jenom by mě zajímalo, jaká svině svinutá nás naprášila.

Jinak ryb je tady pomálu, tak aspoň chytáme a masaříme ohrožené ptactvo a jiné živočichy.

Každopádně mě mrzí, že jsi už definitivně odmítnul účast v naší sektě.

 

Pac a pusu – tvůj Jarmil

 

15. září 1998

Ahoj Vlasto,

tak teď už to je regulérně v prdeli. V naší nádrži není jediná ryba a v okolí žádná živá bytost. To by mě zajímalo jak musí bejt ten zkurvenej kormorán velkej, když zabije i zdravýho dospělýho člena rybářské stráže, který tu po nocích obcházel. No nic. Nemáme co chytat. Poslední úlovek byl před dvěma dny. Kolega chytil potápěče. Jelikož to bylo v noci, tak jsme museli potápěče i přes jeho nesouhlas zasakovat. Měl jsi vidět, jak ten magor nadával a všude kolem sebe kopal. Bohužel potápěč zasakování do rána nepřežil (patrně mu došel kyslík v bombě) takže jsme ho bez focení pustili zpět.

Pořád na nás chodí od někoho udání. Tentokrát už tu byla několikrát i policie a kladla nám nepříjemné otázky. No nic. Jdu ještě zkusit něco chytnout. Taky mě mrzí ten tvůj poslední dopis, kdy jsi mě a mé přátele z klubu Ultra Masařů nového Milenia označil za fanatiky. Doufám, že jsi měl jen špatný den a nezmění to náš vzájemný vztah.

 

Pac a pusu – tvůj Jarmil

 

24. září 1998

 

Vlasto, ty kurvo,

 

To jsi byl ty, co nás napráskal fízlům. Díky tobě nám tu naší organizaci rozpustili a členy pozatýkali. Mě teď hledaj pro účast na vraždě nějakého potápěče. To je úplnej nesmysl. Vlasto velice jsi mě zklamal ne jenom jako člověk, ale především jako rybář. Bohužel budu muset naše přátelství anulovat. Přeju ti sbohem a já se jdu nyní ukrývat před spravedlností na neznámém místě.

 

Docent Jarmil Koloušek

Komentář ke článku (5)

Někdo říká, že to byli Angličani, někdo zas že Skandinávci, jiní by přísahali, že to byli potulní sovětští stavitelé mostů kdo položil základy kaprařiny. Nicméně pravda je úplně někde jinde. Zakladatelem dnešní kaprařiny je docent Jarmil Koloušek, tehdá pološílený lovec medvědů se zánětem dásní, dnes uznávaný evropský rybář, ichtyolog a odborník v oblasti míčových her pro homosexuály. Docent Koloušek jako první v našich podmínkách chytal obří kapry na boilie a jako první objevil poklad na Labi. Jarmil bral kaprařinu jako životní styl a snažil se své nástupce motivovat k jednotnému způsobu rybolovu potažmo k jednotnému prezentování úlovků. Bohužel však jeho čistá a dobromyslná vize jakožto i samotný obraz kapraře postupem času zdegeneroval v agresivní slabomyslné jedince, kteří se stále více a více vzdalují realitě. Jarmil zprvu do médií prohlašoval, že to je pouze jakési přechodné období, které se obrátí časem k lepšímu a že je třeba současným kaprařům dát ještě šanci. Nicméně svůj názor musel přehodnotit jednoho vlažného letního dne, kdy na břehu svého oblíbeného jezera narazil na součastného kapraře, který nahatý s halibut peletou mezi půlkama tančil na tripodu a třímajíc v ruce lebku rybářské stráže vykřikoval, že je nesmrtelný. Tehdy to Jarmil sledoval velice zahořkle a uvědomil si, že současná moderní kaprařina již nikam nevede a že její přívrženci nemají ponětí o okolním světě. Byl to přesně ten okamžik, kdy se docent Koloušek odhodlal k dalšímu kroku ve svém rybářském bádání a jal se znovu oživit posvátnou myšlenku kaprařiny. Zanechal tedy pozorování nahatého kapraře, kterému během výkřiků ohledně jeho nesmrtelnosti uklouzla noha a spadl kostrčí na žulový kvádr, a odebral se do své laboratoře přemýšlet. Jarmil se rozhodl odprostit od současného kaprařského stavu a začít od začátku. Stalo se tedy, že se docent Jarmil Koloušek zřekl moderní kaprařiny, jakožto i moderních kaprařů, jejichž duševní nestabilita zašla již tak daleko, že se po nocích honí po lesích a švihají se navzájem hadičkama od pumpiček přes slabiny.

Jarmil na tento popud zakládá rybářskou metodu „Pravá kaprařina“, která se odtrhává od současné moderní kaprařiny, bere si z ní to nejlepší a tu zbylou špínu přetváří k dokonalosti. Nutno podotknout, že Pravá kaprařina se uchytila nejenom v Čechách, ale taktéž sklízí úspěchy i v zahraničí a jejích stoupenců stále přibývá. Jako je tomu u většiny rybářských metod objevených docentem Kolouškem, tak pan docent zájemcům o tuto rybolovnou techniku předkládá jakýsi manuál, jak se chová Pravý kaprař:

 

 

1. a nejdůležitější pravidlo, ze kterého vychází celá filosofie Pravé kaprařiny – Pravý kaprař nosí kšiltovku s kšiltem dozadu.

V návaznosti na toto nejdůležitější pravidlo docent Koloušek sepsal několik dalších postupů a metod Pravé kaprařiny:

Pravý kaprař nehledá kapra, on si najde jeho. Tedy nepřijede k vodě a neprojíždí jí echolotem ve snaze objevit kapří stezky či jiné kapří lokace. Jednoduše nahodí do vody (mistři Pravé kaprařiny dokonce nenahazují vůbec do vody a zkušeně umísťují své montáže na louku) a čeká na záběr. Záběr se dostavuje velice záhy. U staré a omšelé kaprařiny byl záběr signalizován nelibým pípáním hlásičů. U Pravé kaprařiny záběr signalizuje osobně pan Flajzar, který nehnutě stojí u prutů po celou dobu rybolovu a při záběru zpívá státní hymnu.

Zdolaného kapra posléze Pravý kaprař ukládá na speciální podložku s přídavnými olověnými kapsami, které dle libosti při vážení přidávají kaprovi od 2 do 8 kil (záleží na typu podložky)

Pravý kaprař již nepoužívá klinik, který podle nejnovějších výzkumů způsobuje nadváhu a místo toho postříká kaprovi celou hlavu difusilem, popřípadě repelentem. Do takto ošetřeného kapra posléze rypcem vyryje své iniciály a šetrně jej pouští zpět do míst, kde byl uloven (pakliže jej Pravý kaprař chytil na louce, pouští kapra zpět na louku)

Pravý kaprař uloveného kapra již nefotí, jak tomu bylo u starého způsobu kaprařiny, nýbrž vyfotí sebe a fotku pošle později kaprovi mailem. Tímto se odbourá nesmyslné trápení kapra na břehu a několikahodinové fotografování, které bylo příznačné u starého způsobu kaprařiny.

Pravý kaprař stejně jako starý typ kapraře chytá nonstop. Pakliže je přistižen rybářskou stráží při lovu po dovolené době, Pravý kaprař nevyjednává ani neprosí, nýbrž jedná a jedná nekompromisně. Pravý kaprař vstává za východu slunce, vaří si kafe, které si vařící vylívá do klína a zakopává mrtvé tělo rybářské stráže sto metrů od tábořiště proti směru větru (kvůli medvědům).

Vyjma lovu nonstop, Pravý kaprař dodržuje striktně rybářský řád a proto ryby lososovité a lipana loví nejvýše tři dny v týdnu.

Pravý kaprař má právo považovat se za nadřazeného rybáře, proto mu je dovoleno posmívat se ostatním rybářům, kteří neprovozují Pravou kaprařinu. Docent Koloušek nabádá Pravé kapraře, aby se nebáli vedle posměšků použít i hrubé násilí vůči dětem-rybářům.

Pravá kaprařina je čistě underground rybolovu a je přísně zakázáno jakkoliv profitovat na tomto způsobu rybařiny. První prohřešek proti tomuto ustanovení (například článek do časopisu) se řeší domluvou, další prohřešek posléze dle viny zavinění se řeší smrtí.

Výkon Pravé kaprařiny se neslučuje s dalšími rybolovnými technikami, proto Pravý kaprař je a zůstane pravým kaprařem nadosmrti (toto ustanovení posléze docent Koloušek zrušil, jelikož ho nikdo nedodržoval, což vrhalo stín na celkový obraz Pravé kaprařiny)

Pravý kaprař nepoužívá zásadně háčky bez nebo s protihrotem, nýbrž chytá na samotný protihrot.

Ještě než bylo zavedeno pravidlo o lovu na protihrot, bylo zakázané používání vlasové metody a boilie se napichovalo přímo na háček. (pozn. redakce)

Pravý kaprař neparkuje neekologicky u vody, ale sjede s autem ze srázu rovnou do jezera, kde auto utopí.

Specialitou Pravé kaprařiny je takzvané ultra pop-up boile, které je napuštěné héliem a vznáší se nad hladinou. Tento typ boilie docent koloušek doporučuje spíše na podzimní rybolov.

Pakliže Pravý kaprař loví kapry v době jejich tření, vysvleče si oblečení a skáče do vody třít se s nimi.

 

Tak to jsou pouze některé informace o této rybolovné technice. Tato metoda je velice obsáhlá a nelze ji shrnout. Docent Koloušek vydal na toto téma několik knih a je stále na začátku co se týče porozumění této technice. Navíc se pan docent věnuje výzkumu ve více oblastech (notor-fishing, emo-fishing, environmental-fishing) a proto z důvodu časového vytížení pana docenta je shrnutí Pravé kaprařiny během na dlouhou trať. Nicméně společně s Jarmilem Kolouškem doufáme, že vás tento krátký instruktážní článek navnadil a v budoucnu rozšíříte řady Pravých kaprařů.

Komentář ke článku (7)

Jarmil Koloušek na Pádu

 

Jarmil vyzkoušel již všechny rybolovné techniky od klasické položené, muskařiny přes hlubinné harpunování až po sportovní lov ryb dynamitem, proto neustále hledal jakékoliv povyražení, kterým by si rozšířil své rybářské obzory. Jednoho dne v poklidu sledoval televizi a nepřítomně hladil po hlavě cizího muže, když tu ho z jeho letargie vytrhl televizní pořad

 „ S blonďákem na rybách“. Mladý a pohledný blonďatý rybář v něm chytal v Itálii na řece Pád a jeho úlovky byly naprosto extrémní. To bylo přesně to, na co Jarmil čekal. Rychle vyskočil z křesla, nahého cizího muže vyrazil z bytu a jal se připravovat vše potřebné. Své rybářské náčiní sbalil do krosny, do čutory nalil teplý lák od okurek, s nadšením vyběhl ze svého bytu a šel stopovat. Víte Jarmil neměl totiž automobil. Díky své nezměrné rybářské vášni neměl dostatek času na práci a díky nedostatku práce neměl příliš peněz a tedy si nemohl  kupovat nadstandardní věci typu auto, oblečení, jídlo a toaletní papír. Jarmil své vášni podřídil celý svůj život a dokonce své hodnoty i životní filosofii shrnul do základních třech kroků. První krok – pozorovat rybu. Druhý krok – pochopit rybu. Třetí krok – stát se rybou. Jarmil již překonal druhý krok, tedy pochopit rybu a proto nyní každým okamžikem očekává, že se stane rybou. Začíná již pozorovat nepatrné změny na svém těle a příští rok na jaře se chystá jít do tření.

Nicméně tření je ještě daleko a nyní je třeba uspokojit aktuální potřeby, tedy se co nejdříve dostat do Itálie. Jarmil měl při stopování štěstí a hned druhé auto mu s chutí zastavilo. Byla to dodávka se skupinkou neonacistů, kteří Jarmilovi oholili hlavu a za jízdy ho vyhodili z auta. Jarmil byl chováním mladíků vyloženě rozladěn, ale nehodlal si zkazit náladu, proto si stoupnul na okraj silnice, pousmál se a pokračoval ve stopování. Je zvláštní, že tentokrát mu nikdo nezastavil, byť se do hola ostříhaný, s krvavým obličejem v potrhaných maskáčových hadrech a bůhví proč v levé ruce držíc tupou sekeru upřímně usmíval, nepřineslo mu to žádný užitek. Jarmil už pomalu začínal házet flintu do žita, když tu po několika hodinách neúspěchu zastavuje přímo před ním auto. Jarmil neváhá ani vteřinu a nastupuje. Řidič vypadá velmi mile, až dalo by se říci přítulně. Jarmil se dozvěděl, že řidič jede náhodou do Itálie, kde má obchodní schůzku. Je na cestách už třetí den a ještě nespal, jelikož spěchá. Touto skutečností je Jarmil lehce nespokojen, ale nedá se nic dělat. Cesta na české hranice probíhala v několika fázích. Jakmile ujeli pár metrů, Jarmil zpozoroval, že řidič spokojeně spí. Ve stotřicetikilometrové rychlosti to Jarmilovi připadalo nevhodné, proto řidiče vzbudil, aby se opět mohl věnovat řízení. Ten se sice vzbudil a dokázal dokonce chvíli bdít a řídit, nicméně po několika okamžicích začal opět usínat. Tento svůj problém začal řidič řešit. Vyndal ze zadního sedadlo petlahev a začal upíjet. Na otázku Jarmila, cože to tam má, odvětil, že to je redbull s trochou vodky a při tom na Jarmila spiklenecky mrknul. Jarmil jeho spikleneckou náladu nesdílel, proto zkontroloval, zda je dobře připoután a pídil se, kde je umístněn airbag. Řidič ho uklidnil tím, že auto airbagy nemá a bezpečnostní pásy jsou připevněné jen na oko zavíracím špendlíkem, což Jarmila v ten okamžik zamrzelo a smutně koukal z okénka smiřujíc se s čímkoliv, co se stane. Auto stále více a více zrychlovalo, takže nebylo divu, že je záhy začala pronásledovat policejní hlídka. Řidič začal křičet, že jim ujede, prudce se nadechnul, pevně uchopil volant a usnul. Jarmil byl na pokraji zhroucení a chystal se za jízdy vyskakovat z auta, ale autu naštěstí došel benzín, tak v poklidu zastavilo a v tu ráno bylo obklíčeno policejními příslušníky. Situace vypadala pro řidiče velmi nepříznivě. Nejenom, že byl opilý na mol (redbull s trochou vodky byl bez redbullu), navíc ujížděl policejní hlídce, spal za volantem, auto, které řidil, je kradené a v kufru má mrtvé tělo zaměstnance rychlého občerstvení.

Toto byla jenom jedna z několika příhod, které se Jarmilovi staly při cestě do Itálie, nicméně těmi vás nebudu zatěžovat. Přesuneme se teď o několik dní do předu. Jarmil je konečně v Itálii. Z počátku byl velmi překvapen, že místním obyvatelům nerozumí ani slovo a měl podezření, že oni mu jeho nerozumění opětují. Toto podezření se mu potvrdilo, když si šel do obchodu koupit nějaké pečivo a místo jídla dostal balíček kondomů. Jarmil se nechtěl hádat ani dát na odiv skutečnost, že není schopen se domluvit, tak se na prodavačku pousmál, zavrtěl pánví v rytmu lambády a odešel z obchodu. Jarmil podcenil přípravu, jelikož neměl skoro žádné jídlo a pokaždé, když si nějaké chtěl koupit, tak dostal jen další balíček kondomů, které uschovával do krosny. Nicméně je to rybář a proto si řekl, že nepotřebuje jídlo, protože si ho nachytá sám. Z pořadu „S blonďákem na rybách“ se dozvěděl, že rybářské lístky je nejlepší zakoupit u Karly v rybářském obchodě. Dokonce si poznamenal i adresu, takže nebyl moc velký problém obchod najít. Karla uměla trochu česky, čehož Jarmil využil a mluvil na ni rusky. Protřelá italská obchodnice byla lehce zmatená, ale nakonec s Jarmilem sepsala patřičné dokumenty a povolenku mu vydala. Ještě mu vysvětlila, že si musí do povolenky přidat svojí fotku. Jarmil si slovo „foto“ volně přeložil jako „obrázek“ a s přikývnutím odešel z obchodu rybařit. Ještě před samotným rybolovem se mu podařilo v jednom zapadlém obchodě mimo nakládačky od nevrlého zákazníka získat ještě navíc zdarma časopis, tak toho využil, vystřihnul obličej jednoho sympatického pána z časopisu a nalepil ho na svou povolenku.

 

Celý natěšený se hrnul k řece a nemohl se dočkat, až si nahodí. Jeho nadšení však vzalo záhy za své, neboť Pád byl rozvodněný a po jeho hladině plavaly větve a někdy i celé stromy. Přísahal by, že viděl na jednom plujícím stromu posed a v něm myslivce na své poslední číhané, jak odevzdaně kouká a smutně mizí tažen proudem řeky vstříc širému moři. Jarmil se již v Čechách setkal s rybolovem na rozvodněných řekách, proto se Pádu nezalekl. Navázal na prut těžší olůvko, než měl v úmyslu, zvedl špičku prutu nahoru k nebesům a nahodil. Proud pádu byl však silnější než předpokládal, proto po náhozu řeka vyrvala Jarmilovi prut z ruky a strhla kus břehu. Takovýto silný proud vskutku neočekával a dalo by se říct, že si nevěděl rady, co bude dál. Pokusil se ještě chytat na feeder v partiích podél břehu, nicméně když mu proud zlomil již třetí špičku, zhodnotil tento způsob lovu za neefektivní a přemýšlel co dál. Vzpomněl si, že cestou k řece míjel základní školu, vedle které zahlédl lagunu, plnou nad hladinu vyskakujících kaprů. Usoudil, že to je jediná možnost a že tedy jde do toho.

Laguna byla obehnaná kolem dokola hustými a trnitými křovisky, takže zde nebylo jediné místo, odkud by se dalo chytat. Jarmil už to chtěl vzdát, ale několik vyskočivších kaprů nad hladinu v něm probudilo loveckou touho a jal se kácet, trhat a sekat křoviska. V televizi viděl, jak si rybáři vysekávají místa mačetou. Nic takového však Jarmil nevlastnil, proto musel vzít za vděk polévkovou lžíci. Dva dny a dvě noci za pomoci polévkové lžíce trpělivě vysekával v hustém křovisku místo pro svůj rybolov. Celý zkrvavený prost jakéhokoliv ošacení, neboť ostré trny z něj postupně všechno oblečení strhaly, na sklonku třetího dne místo dokončil a spokojeně ulehnul do trávy. Pohled, který se mu naskytnul byl však jak vystřižený ze špatného vtipu. Za ty tři dny, co si dělal místo, voda v Pádu opadla a odkryla i zaplavené kukuřičné pole, které Jarmil považoval za lagunu. Před Jarmilem se tedy rozprostíralo zabahněné kukuřičné pole bez vody a bez ryb. Aby jeho utrpení nebralo konce, jela kolem policejní hlídka, která si  nahatého a zkrvaveného muže pohybujícího se v blízkosti Základní školy okamžitě všimla. Policisté se ho jali legitimovat a prohledat. Jarmil na ně v panice začal mluvit německy, vysvětloval jim, že tam chytá ryby. Vytáhnul povolenku od Karly a vehementně se chystal obhajovat. Jeden policista vzal Jarmilou povolenku a se zájmem si ji prohlížel. Z úvodní stránky se na něj zubil Mussoliny, kteréhož obrázek tam Jarmil nalepil, nevěda o koho jde. Policista byl velmi pobouřen a pověřil svého kolegu, aby prohledal Jarmilovy věci. Jakmile ten uchopil Jarmilou krosnu, začaly se z ní sypat po desítkách krabičky kondomů, což byla pravděpodobně pro policisty ta pověstná poslední kapka. Jarmil byl převezen do vězení a druhého dne vyšel v tamních novinách tento článek: „Včera v odpoledních hodinách byl zadržen před místní křesťanskou základní školou obnažený německy hovořící pedofil, který se schovával v kukuřičném poli a patrně číhal na své oběti s taškou plnou preservativů. Hlídce, která jej zadržela, se legitimoval jako Mussoliny. Podezřelý byl převezen na policejní stanici, odkud byl deportován zpět do Německa.

Komentář ke článku (2)

Před pár lety jsem absolvoval o letních prázdninách pracovní pobyt ve Skotsku, kde jsem pracoval s kamarády u šátoráků (kolotočáři) s těmi největšími skotskými vyvrheli. (v těch dobách jsem se mimojiné zařekl, že se budu hodně učit, abych nedopadl jak oni. Tedy každý den na kokainu, či extázi nevěda, kdo je Královna Alžběta)

To jsem lehce odbočil od tématu. Vzhledem k tomu, že Skotsko je přímo protkáno řekami, horskými jezery a jinými vodními plochami, pokoušel jsem se vždy si najít alespoň trochu času po práci a kvalitně si zarybařit. Jelikož kolotočáři jsou chátra neposedná, cestoval jsem spolu s nimi po celém Skotsku a poznal jsem proto mnoho vodních ploch. Tento můj pobyt ve Skotsku byl primárně pracovní a proto jsem s sebou měl jenom nejnutnější vybavení a nejubožejší proutek, který kdyby se mi zlomil, bylo by mi to putna. Právě díky této skutečnosti se mi po rybářské stránce příliš nedařilo. Chyceno pár pstruhů a platýsů (ty jsem do tý doby v životě neviděl, takže to pro mě byla velká premiéra) plus ještě občasný rybolov na moři přinesl nějakého tvora na háčku. Ale jak už jsem psal na ryby bylo málo času a špatné vybavení, tudíž jsem tam jen paběrkoval. Ale zas musím uznat, že i když jsem toho moc nechytil, tak tam maj ty skotové opravdu nádherně.

Jednoho týdne se stalo, že šátorákům nešly kšefty, tudíž nám dali asi šest dnů volno. Toho jsme využili a jeli stopem do národního parku k jezeru Loch Morloch. Krajina zde byla nádherná, počasí potom nikoliv. Typické skotské všudypřítomné dešťové přeháňky a vlezlá zima se nás pokoušeli zlomit, avšak my, nadšeni kouzelnou krajinou, jsme se nedali. Jinak během lovu na přilehlé řece (jejíž jméno si nepamatuju) jsme byli svědky urputného soubeje muškařem s metrovým lososem. Pro mě osobně to byl nezapomenutelný zážitek vidět to na vlastní oči. Nabuzení řekou plnou lososů, jsme si nahodili i naše proutky. Podařilo se nám chytit pár pstruhů a úhoře, ale losos se nekonal. Dokonce nás navštívila i místní Rybářská stráž, což nás velice potěšilo, jelikož jsme neměli koupenou povolenku. Nakonec jsme to uhráli na to, že jsme cizinci a neumíme anglicky. Ochotně nám to sežřali a bylo na nich vidět, že nevěděli, co s náma maj dělat, tak nakonec ještě rádi mávli rukou a pouze nás napomenuli. Lov na samotném Jezeře nebyl možný vzhledem k tomu, že i padesát metrů od břehu bylo vody po kolena a ryby žádný. I tak tam bylo hezky

Komentář ke článku (0)